Fénix ×TEEN WOLF FF× *editing*

3.- Zrzavá oc se stane žhářkou

                   

Poznámka: Trvalo mi asi sto let, než jsem našla gif, kde je oko s plameny

Oni mají vážně v plánu jíst? Teď? A pak, že mojí matce přeskočilo, Ale co, jsou divní,

Z fantazírování o Park Jiminovi mě vytrhl tetin otrávený hlas.
Linneo Argentová! Pomož přece s něčím!,'' zlobila se.
Já jsem se ušklíbla.
Jak se mi opovažuje kazit můj army moment?? A vůbec, před chvílí mi zkazila iluze o mém dosavadním životě! To nejmenší by teď bylo mě nechat napokoji!.
,,Linn! Slyšela jsi? Pomož s něčím!,'' přikazovala teta.
,,Ne,'' odpověděla jsem prostě, stále uražená a lehce v šoku.
Teta nasadila nevěřícný výraz.
,,Co jsi to řekla?! Tohle si vyřídíme, mladá dámo!,''.
Protočila jsem oči.
,,Já se neprosila aby, jste mi sebrali všechny ty lži, které jsem si nahromadila za těch sedmnáct let!,'' obořila jsem se na ni, vyběhla z místnosti, pak z bytu a pak jsem si ještě jako bonus seběhla schody až ke vchodovým dveřím, jako otravené malé děcko.

Když jsem se dostala na vzduch, který mi pomalu chladil hlavu, začala jsem plakat. Jo, plakat. Sama nevím proč.
Možná proto jak Jimin v poslední době drasticky zhubl. A nebo kvůli tomu jak jsem vyštěkla na tetu, to by taky dávalo smysl.
To se mi stalo jen jednou, když jsem u ní nechtěla jako malá bydlet (nečekaně jsem chtěla bydlet s mámou a s tátou. Ale ti už tu nebyli. Smůla.). 
Jak jsem si tak plakala, zaslechla jsem za sebou známý hlas. Ohlédla jsem se po zvuku a byla jsem překvapená, když jsem spatřila svou sestřenku, namísto tety. Otřela jsem si slzy a snažila se dýchat pravidelně.
,,Co tu děláš, Allison?,''zeptala jsem se roztřeseně. Pořád jsem nemohla vyhnat vztek mísící se s smutkem.
,,Chtěla jsem vědět jestli jsi v pořádku,'' odpověděla.
Uchechtla jsem se.
,,Poslala tě teta?,'' vyzvídala jsem. Allison zavrtěla hlavou. ,,Šla jsem sama od sebe. Můj táta se pohádal s Jaquline. Ona tvrdí, že je to všechno jeho vina a, že je vůbec neměl žádat, aby, jste se sem přistěhovaly. Docela dost na něj křičela,'' vypověděla Allison celou tu dramatickou událost. Docela mě šokovalo, že teta křičela. Když se s někým hádá, většinou mluví ledově klidným hlasem a tváří se jako vládce všech Sedmi Pekel, ale nikdy úplně nekřičí.
,,Oni ti řekli... to o naší rodině?,'' optala se po chvilce má sestřenka. Já protočila oči.
Ty myslíš to, že jsem časovaná bomba, která se může přestat ovládat a bouchnout? A to, že po světě pobíhají vlkodlaci a podobné zrůdičky, které zabíjíte? Jo, to vím,'' ujistila jsem ji se stoprocentním, koncentrovaným sarkasmem v každé hlásce.
,,Zabíjíte? Pokud vím, jsi taky Argentová. Takže bys měla mluvit v první osobě,'' opravila mě.

,,Víš jistě, že je zabíjíme?,''.

,,Vím jistě, že každý člen naší rodiny musí držet s kodexem,''vysvětlovala.

,,Každý ne,''odpálkovala jsem ji.

,,Jakto?,''zjišťovala Allison.

,,Protože ne všichni jsme lidé,'' řekla jsem s jistotou v hlase, a upřímně, připadala jsem si hrozně drsně.
Allison vykulila oči a nechápavě natočila hlavu. ,,Jak to myslíš?,''.

,,Tak jak to myslím."

,,Ale jak?,'' naléhala.
Mě začal docházet klid. Ty její hloupé otázky, které mě bombardovaly rychlostí blesku, mě hodně vytáčely. Chvilku jsem vymýšlela důmyslný plán, jak zajistit aby sklapla, ale pak mě do nosu udeřil pach kouře.
Otočila jsem se kolem své osy, a došlo mi, co ho vytváří.
Kolem mě a Allison plál ohnivý kruh. Začala jsem panikařit, protože jí začaly slzet oči a dusila se kouřem.
Sakra! Kde se to tu, do hajzlu, vzalo?!, děsila jsem se v duchu, ale zároveň jsem měla chuť začít křičet "FIREEE".
Ani jsem nepostřehla kdy nebo jak, ale moje sestřenka se zhroutila s kašlem k zemi.
Ty víš jak tohle všechno zastavit. Víš jak to zavinit a víš jak to zastavit..., pošeptal jakýsi hlas v mé hlavě.
Ateď mi to došlo. Tady tenhle krásňoučký, nebezpečňoučký, pálivý, ohnivý prstenec jsem vytvořila já. Sice jsem nechápala jak, ale prostě jsem věděla, že je tohle moje vina. Přeléval se ve mně strach a každou vteřinou nabýval na síle.
Pak mi v hlavě přecvakla nějaká pojistka, a já zvedla pravou ruku nad sebe. Oheň už se neplazil stálé blíže a blíže u mě a Allison, ale vzdaloval se. Pak jsem pomalu začala spouštět paži zpět k tělu. Plameny se zmenšovaly a zmenšovaly, až se proměnily v pouhé jiskry. Ty však nezmizely v průběhu několika vteřin, ale spojily se v jakýsi ohnivý mrak, který se nebezpečnou rychlostí přibližoval k mému obličeji. Než jsem stačila s leknutím uhnout, ty jiskry se mi v tenkých pramíncích, nahrnuly do očí. Chtěla jsem hystericky křičet, i když nebylo proč.
Místo toho, aby mi oči začaly vytékat z lebky, se mi jiskry jako zářivá stuha dostávaly bezbolestně do očí. Nepálilo to, bylo to spíš příjemné. I tak jsem, ale paralyzovaně stála na místě a chtěla řvát jako o život.
Když už bylo to šílenství za mnou, sesypala jsem se na chodník.
,,Co se to právě stalo...?,'' nechápala jsem se strachem. Ruce se mi třásly, jako když máte opravdu trému a sotva jsem dýchala.
Když už jsme u toho dechu... proboha, Allison! Rychle jsem doběhla ke své sestřence, která pořád kašlala kvůli kouři. Když jsem jí pomohla vstát, zasyčela bolestí.
,,Au! Ty... pálíš!,'' postěžovala si, když jsem pustila její ruku. Pak se mi zadívala do očí a vyjekla hrůzou.
,,Ježiši! Co to máš s očima?!,'' nechápala vyděšeně.
,,Já nevím! Nevidím si na ně!,'' opáčila jsem. Doběhla jsem k tetině autu, které bylo tak pět kroků ode mě a podívala jsem se na sebe do zrcátka. Když jsem uviděla své oči, které mají být modrozelené, zmateně jsem uskočila. Místo obvyklého, přelévajícího se oceánu (-ano, ráda bývám extra-), jsem měla v očích zlatavé, svíjející se plameny.
,,Co to má sakra být?!,'' rozkřičela jsem se na svůj odraz, jako by za to mohlo zrcadlo. Otočila jsem se zpět na Allison.
,,Co jsi říkala před tím? Že pálím? No, už aspoň víš, proč úplně všichni z naší rodiny, nejsou lovci,''.
,,Ale co jsi?,''chtěla vědět. Pořád měla hlas zastřený kouřem, ale mluvit dokázala.
,,Já nevím. Tvůj táta tvrdí, že nějaký Fénix, nebo tak...,'' uvažovala jsem.
Pak se Allison zase rozkašlala a zase se zhroutila.
,,Bože, holka, proč mi to děláš?,'' hysterčila jsem a pomohla jí vstát. Došly jsme do výtahu v jejich bytovce a zmáčkly knoflík s číslem dvanáct. Výtah se pomalu rozjel. Moje sestřenka se pořád dusila.
  A nejhorší bylo, že zdi v tom výtahu, byly vlastně zrcadla. Měla jsem nádherný výhled na své planoucí oči a kůži, která mihotavě zářila jako LED dioda. A Allison si každou chvilku stěžovala, že je v tom výtahu vedro jako v sauně. Naštěstí, už jen sedm pater.

Hlasitě jsem zaklepala na dveře strýcova bytu. Otevřela je teta, která vyděšeně sledovala dávící se Allison a mojí fosforeskující kůži.
,,Co se stalo? Proč se Allison dusí?,'' vyptávala se hned.
,,Lissie se nadýchala kouře. Opravdu hodně. A ten zbytek... no, je to na dlouho,'' odpověděla jsem, když jsem pomohla sestřenici si sednout.
Pak přiběhl strýc, zmatek a hysterie na podobné úrovni jako teta. Hned Allison zahrnul kulometnou palbou otázek. Mám volat záchranku? Mám zavolat Lydii? Mám zavolat Scottovi? Potřebuješ vodu? Apod.
Allison dychtivě pokývala hlavou, když padla zmínka o vodě. Teta mě poslala, abych doběhla do kuchyně, pro tu posvátnou, křišťálově čistou tekutinu.
Když jsem ji Allison podala, hltavě ji všechnu vypila, takže se začala opět dusit a dávit.
Strýc Chris šel najít klíčky od auta a teta bouchala Allison do zad, aby se přestala mučit vodou uvízlou v krku.
Já jsem měla mnohem lepší věci na práci. Pozorovala jsem svoje zářící ruce. V mém mozku právě závodili strach, fascinace a zmatek. Proč jsem vytvořila ten kruh? Proč mě nepálil oheň? Proč jsem se nedusila kouřem? Proč mám všechen ten oheň v očích? A proč mi pleť svítí, jako plamen svíčky? Proč je tohle všechno tak hrozně klišé? Proč jsem já 'speciální'?

O deset minut později už jsme všichni seděli v autě.
Teta a strýc se na předních sedadlech dohadovali a Allison a já, jsme se na zadních sedadlech snažily je ignorovat.
Trvalo jen chvíli, než jsme dorazili k Beacon Hillské Memoriálce.
Teta, strýc a já jsme pomáhali Allison s vystoupením z auta, výšlapem pěti schodů a poklusem na pohotovostní oddělení.  Tam jí napojili na kyslíkovou bombu a uložili ji na nemocniční lůžko. Bohužel, mě a tetu vyhnali od lůžka pacienta, takže jsme zůstaly v čekárně. Teda... já jsem zůstala v čekárně. Teta odešla do nemocničního bufetu, nalít se levným kafem a peprmintovými bonbony se sníženým obsahem cukru.
Uvelebila jsem se na židli v čekárně, vytáhla z kapsy iPod a poslouchala Agust D... protože moje umírající sestrěnice už evidentně není problém...
Zadní strana tohoto velmi užitečného udělátka, se dala využít jako zrcátko, takže jsem mohla zjistit, zda-li mi stále hoří oči.
Naštěstí se mi v nich jen přelévala oceánská modř a zeleň, takže to bylo v pořádku. I kůže mi přestala zářit, a dostala svůj obvyklý, sněhově bílý odstín poprskaný ošklivými pihami.
Dost se mi ulevilo, ale pořád bylo riziko, že tu začnu pobíhat a zapalovat podzimní ohníčky, uprostřed léta.
Asi minutu, mi v uších vyřvávalo Yoongiho Tony Montana, ale pak ke mně přicupitala nějaká hezká sestřička s černýmy vlasy a veselýma hnědýma očima. V ruce měla výpis pacientů a příbuzných a na cedulce připnuté na uniformě, měla jméno Mellisa McCallová.
,,Slečna Argentová?,'' zeptala se. Já jsem přikývla a schovala iPod.
,,Už můžete jít za svou sestřenkou,'' prozradila a ukázala na nejbližší dveře. Vděčně jsem se na ni usmála a vešla.
Pohled, který se mi naskytl, mě nejen vyděsil, ale i málem uvalil do mdlob.
Allison ležela na nemocničním lůžku, s kyslíkovou maskou. Tvářila se, že každou chvilku skape. Oči se jí přivíraly a i s tou bombou, dýchala trhaně a nepravidelně.        
Teta se na mě dívala s výrazem tak povídej. Povzdechla jsem si, a pustila se do vysvětlování.

yo.
už dneska nemám energii na víc úpravd.
yoongiho mixtape je fakt dobrý, běžtě si ho poslechnout. jmenuje se "agust d" kdybyste náhodou žili pod šutrem...
'kay.
peace.