Fénix ×TEEN WOLF FF× *editing*

7.- iseriouslydontknowwhattocallthis

jako vždy, to v médiích nemá nic společnehó s touhle blbostí, já jenom hrozně zbožňuju hoseoka

K lesu jsem to měla, vážně jen kousek.
Chvilku jsem se jako šnek plazila po turistických stezkách a tiše si broukala do rytmu Ko Ko Bop, ale zakopla jsem o nějakou neidentifikovatelnou větev. Tiše jsem zaklela a užuž jsem se zvedala ze země, ale pak mi došlo, že to o co jsem zakopla, nebyla větev.
Byla to čísi ruka. Ale ne ruka a tělo, ale jen ruka.
Zakřičela jsem tak hlasitě, že to museli slyšet i přes ty basy v Cypher pt4
,,Co to do sakra má znamenat?!,'' řvala jsem přes celý les. Ale to asi nebylo nejlepší rozhodnutí, protože kolem mě začalo všechno jiskřit. Přesněji, jiskřily mi vlasy. Prostě z nich odskakovaly malé šmejdské ohníčky, které hrozily, že podpálí les. Chápete, musím být co nejvíc extra.
Nějak se mi podařilo dýchat nepřerušovaně, ale znovu jsem se lekla, když ke mně přiběhli ti dva magoři, které jsem potkala v nemocnici.
,,Jak si to našla?,'' nechápal ten, který se představil jako Stiles.
Já nad tím zavrtěla hlavou. ,,Prostě jsem běžela a zakopla jsem o tuhle tu... věc,'' řekla jsem trochu nervózně.
Ten druhý, Scott, si promnul oči a něco si pro sebe zamumlal.
,,O co tu jde?! To je normální, že někdo najde v lese kus mrtvoly?,'' vyptávala jsem se.
,,V Beacon Hills je normální pomalu všechno,'' prohlásil Scott.
,,I tlející kusy těl?''
,,Jo, i tlející kusy těl,'' přitakal hned Stiles.
Z těch dvou jsem měla divný pocit (Neberu v potaz, že chodí po lese a ptají se na to, jak jsem našla ruku.). Teda, spíš ze Scotta. Byl... divnej? Ne. Cítila jsem z něj nějaký silný element. Možná skrytý pod povrchem, ale byl velmi blízko k tomu, aby jej spatřila i tvář světa.
O čem to sakra melu?!, pomyslela jsem si.
To je úplně normální. Jsi Fénix, jedna z nejcitlivějších bytostí. Dokážeš z cizí aury poznat čím je. Zkus zavřít oči, pomyslet na oheň, a pak je zase otevřít, radila Tenebris.
Wow, víc OP už bych být nemohla.
I když se mi ta její ,,rada'' moc nezamlouvala (lesní požáry jsou totiž trestné a mě se za katr nechce), udělala jsem přesně, co říkala.
A výsledkem jsem byla šokována.
Ti dva kluci už nevypadali úplně obyčejně. Každý kolem sebe měl nějakou barevnou mlhu, vlákno, oblak, no prostě auru.
Scott měl kolem sebe nějakou obrovskou zlatou bestii. Ihned mi došlo, že potřebuju nové oči.
Zmateně jsem zalapala po dechu a trochu jsem couvla. Ti dva udělali to samé.
Ale Stiles kolem sebe neměl zvíře nebo nějakou podobnou kreaturu. Kolem něj bylo prostě stříbřité vlákno.
Trochu jsem zamžikala očima, abych už ty hlouposti neviděla.
Tohle je divný..., došlo mi.
Aniž bych pochopila, co vlastně dělám, rozběhla jsem se směrem zpět k domu.
Nebo spíš ryhle rozešla. Tohle všechno bylo tak zmatené, divné, chaotické a ještě jednou divné, že to nešlo ani pochopit.
Když jsem byla dost daleko od těch dvou živočichů, zpomalila jsem tempo a znovu si zapnula písničky.
Uklidňoval mě jemný hlas IU, a já jsem si všechno dávala v hlavě do kupy.
1. Ti dva jsou divní a už je nechci nikdy vidět.
2. Vidím aury, tudíž i to, co je kdo za bytost.
3. Tenebris není tak pitomá, jak jsem si myslela.
Ty sis o mě myslela, že jsem pitomá...?, ozvalo se mi dotčeně v hlavě.
Jo, přesně tak, odpověděla jsem ji prostě (samozřejmě ve své hlavě).
Panebože! Proč si utekla od těch dvou? Byli sladcí!, zanadávala mi.
Takovou otázku jsem nečekala.
Ehm,... protože Scott je Allisonin stalker a Stiles je divnej? pokusila jsem se o odpověď.
Divní možná byli, ale co na tom? I Tate byl divnej, ba dokonce psychopat, a ty ho ještě teď miluješ!, prohlásila.
Mohla bys být chviličku zticha?Evidentně mi do kluků nic není, tak už mlč, poprosila jsem Tenebris.
Když tak hezky prosíš..., opáčila.
Jak jsem si tak chodila, došlo mi, že jsem zašla hrozně daleko. Dům jsem měla momentálně vzdálený tak dva kilometry. Ale co, aspoň se projdu.
Nějakou tu chvilku jsem si šla, ale pak se mi v hlavě ozval Tenerbrisin varovný hlas.
Jeden z těch magorů, je právě teď asi pět metrů za tebou...
Počkat, není stalking nelegální..?, pomyslela jsem si a otočila jsem se.
,,Proč mě sakra sleduješ?!" okřila jsem ho.
Ale nestál tam ani jeden z těch dvou. Tady tenhle byl vysoký, na tváři měl strniště, v modrých očích ledový výraz a na sobě měl koženou bundu.
,,Ty jsi ta Argentová, co se neumí ovládat?,'' zeptal se.
Překvapeně jsem vykulila oči. Víc klišé už to být fakt nemůže.
,,Co já vím..?" opáčila jsem poté.
Zdá se to jen mě, nebo zase hoříš?, divila se Tenebris.
A měla pravdu. Kůže mi slabě zářila, doslova z ní sálalo horko a přísahala bych, že mi zase hoří oči. Cítila jsem to.
A ten chlap byl taky divnej. Stejně jako Scott a Stiles, i tenhle kolem sebe měl auru.
Ale nebyla zlatá, jako Scottova, nebo stříbřitá, jako Stilesova.
Tenhle chlápek měl kolem sebe zářivě rudou bytost, tu samou co Scott.
O-ou, vlkodlak!, vysoukala Tenebris, jako bych to už nevěděla.
,,Vy jste Derek Hale!,'' docvaklo mi, i když tu není nejmenší šance že bych měla pravdu.
Chlápek se pousmál.
,,No ty jsi teda bystrá! Ještě by ses mě mohla zeptat, jestli mám koženou bundu!,'' uchechtl se sarkasticky.
,,Ale jakto, že mě znáte?,'' zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
,,Kontaktoval mě tvůj strýc,'' pokrčil rameny.
,,O wow...,'' dodala jsem po krátkém okamžiku, ,,ale.. vy nenávidíte naší rodinu...?"
,,Nenávidím jen ty, co loví. Tudíž většinu rodiny Argentů. A navíc, na Fénixe v Severní Americe, jen tak nenarazíš.''
Nevěřila jsem svým uším, očím a vůbec, všem svým smyslům.
Já se tu bavím s divný týpek v kožené bundě...?
,,Ehm, tak to je vážně... super. Ale musím jít domů...,'' vyloudila jsem ze sebe a bez rozloučení jsem se rozešla směrem, kterým byla ulice na, které se nacházel ten barák.
Šla jsem, sotva jsem viděla na cestu, ale nikde jsem se nevysekala, takže snad dobrý.

,,Teto?!,'' zavolala jsem přes celý dům.
Ve druhém patře se hned ozvaly kroky. Za chvilku se přes zábradlí nakláněla, ve tmě neidentifikovatelná, osoba s tetiným hlasem.
,,Co je? Stalo se něco? Zapálila si něco?,'' vyptávala se hned.
,,É... ne. Ani jedno. Ale šla jsem se projít do lesa a narazila jsem na pár vlkodlaků, znáš to. Prostě úplně normální,'' zareagovala jsem na otázku.
,,Děláš si legraci, nebo mluvíš seriózně?,'' chtěla vědět.
,,Mluvím vážně.''
,,Aha. A všechno je v pořádku, jo? Žádné kousance, škrábance, psychická újma...,'' vypočítávala teta příklady různých strastí, které mě mohly v lese potkat.
Já jsem zavrtěla hlavou.
,,Kde je koupelna?,'' křikla jsem ještě.
,,Vždyť víš kde je koupelna, ty idiote," zavolala teta ze své ložnice.
Já jsem rychle vyběhla schodiště a když jsem našla onu posvátnou místnost, rychle jsem za sebou práskla dveřmi.
Zapnula jsem vodu ve sprše a pokusila jsem se ze sebe smýt všechny negativní myšlenky, které se na mě stihly nachytat, za těch pár hodin co jsme tu.
Horká voda mě pomalu uklidňovala a já jsem se začala zaobírat myšlenkami o svých přátelích. Hned co se osprchuju, zkontroluju všechny sociální sítě, abych zjistila co se dělo po dobu mé několikahodinové nepřítomnosti. To víte, když máte přátelé internetové maniaky, jedna hodina nepřítomnosti na Twitteru, Kakau nebo Instagramu, je jako pět let bez online zpravodajství. Ty nejdůležitější věci vám vždycky uniknou i, když jste je třeba už viděli v televizi.
Ve sprše jsem byla asi patnáct minut (No dobře, možná třicet. Nebo čtyřicet pět. FAJN! Tak hodinu, ale komu to vadí?! Kromě teda velké části světa, kde lidi umírají žízní...) pak jsem se rychle zabalila do ručníku a po špičkách jsem odběhla do pokoje.
Oblíkla jsem se do bleděmodrého trička, které mi bylo tak o deset čísel větší a normálních šedých legín.
Vytáhla jsem z tašky na notebook počítač, rychle jsem napsala heslo a zapnula jsem prohlížeč na liště.
Ukazatel wi-fi mi tvrdil, že tu nějaké připojení je, tak jsem si chvilku hrála s nejrůznějšími kombinacemi slov a čísel, dokud jsem ji spolehlivě neukradla.
První co jsem spatřila na -vložte sociálni síť-, byly smutné statusy a fotky na téma ,,všem nám hrozně chybíš'', ,,bez Linn to tu není ono'' a ,,mám z tvého odchodu trauma, vyvolávající deprese tak strašné, že píšu neuvěřitelně trapné emo citáty''.
Po asi hodině prohrabávání se šíleně smutných zpráv a statusů, jsem to zabalila, protože pořád omílali jen můj odchod. A blížíci se BTS comeback.
Abych byla přesná, to druhé bylo častějším tématem. Upřímně se jim vůbec nedivím. Být na jejich místě tak dělám to samé.
S ještě trochu otráveným výrazem, jsem se odebrala do říše snů. (Poznámka: dnes už asi po třetí. Což není vůbec zdravé.)

ayo.
hitman bang introduces hit it the second audition.
ty teaser plakáty pro ten nový comeback mě zabily.
peace.