Stín smrti | Shadow of the death (13+)

Chapter 3. Part 3.

Dílo je dokonáno.
V mé duši nastanul zvláštní klid a mír. Doufám jen, že se vaří v pekle a trpí... Rozhlédnu se kolem sebe. Z obou mrtvol již začínají vytékat velmi zapáchající tělní tekutiny, jak se veškerè svalstvo uvolnilo. Nakrčím nos. Přejdu k zrcadlu. Jakmile na sebe pohlédnu, mé tělo se opět začne měnit. Netrvá to dlouho a za chvíli se tu zase objeví mé hezčí, mrtvé já.
Upravím si vlasy a mrknu na svůj odraz v zrcadle. Mé zlé já se mi začíná zamlouvat. Až teď vyplula na povrch zloba držená za tu spoustu let co mi spousta lidí ubližovalo...ať už to byli spolužáci...učitelé co mě nenáviděli nebo můj otec, co nás opustil.
Cítím se tak volně...tak lehce jako snad nikdy. Moje duše si konečně oddechla, že už jí nemusí dál táhnout dolů to neskutečně těžké břemeno zadržované zlosti a vzteku.
Venku už začíná pomalu svítat. Teda...to jsem tu strávila celou noc a nejsem ani trochu unavená. Zarazím se. Haha...jasně že nepotřebuju spát...jsem přeci mrtvá. Nechápavě nad sebou zakroutím hlavou. Vyjdu z karavanu a rozhlédnu se kolem sebe. Stojím na malé loučce v prostřed lesa, který vypadal jako z pohádky, ve které žijou víly a jednorožci a všechno je nádherné. Nademnou se rozlévá nádherné nebe, které stále zdobí ranní červánky. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Už dřív jsem milovala přírodu...ale teď....když vnímám svět jinýma očima...a mám mnohem lepší smysly, vím že jsem s přírodou propojená...tělem i duší...je to moje druhé já...tak čistá a krásná...
Opět se proměním v pumu...nemám chuť být v lidském těle..přijde mi po tom co jsem ty dva zabila tak nečisté a hřísné...nechci mít s lidmi nějakou dobu nic společného..chci být součástí této krásy...
Pomalu se vydám směrem na sever, do nejhlubší částu lesa.
Přede mnou se objeví malé jelení stádo, tvořící 2 laně a 3 mladé jeleny. Dostanu nápad...lehce se přikrčím a chvíli vyčkávám, schovaná v houští a potichu jako myška...vítr vlaje směrem ke mě, takže o mě neví. Pomalu se začbz plížit ke kořisti a zcela se nechám ovládnout instinkty lovce. Přijde mi to tak přirozené...jako bych to dělala už roky... Jsem už dostatečně blízko abych mohla zaútočit..teď už jen počkat na správnou chvíli. Rozhodla jsem se peo menší laňku, která se pásla kousek od ostatních. Konečně je přímo přede mnou. Toto je moje šance! Jako střela vyběhnu ze svého úkrytu. Všichni se dají doběhu ale pozdě. Mladá laň byla příliš pomalá, než aby mi utekla. Skočila jsem po ní a zakousla se jí do krku. I přesto že ví že je to její konec, z posledních sil bojuje dál...až nakonec její svalstvo pomalu začne ochabovat a její duše jako by se ztrácela v tom nekonečném lese. Je mrtvá. I přesto že nemám hlad, se s chutí zakousnu do masa.