Stín smrti | Shadow of the death (13+)

Chapter 2. part 1.

Ráno jsem málem zaspala. Včera jsem šla spát až pozdě a zapomněla si nastavit budík na dnešek.
Jakmile zjistím, kolik je hodin, jsko střela vyletím z postele, obleču si uniformu, narychlo upravím vlasy, popadnu batoh a běžím na autobus. Když jsem vycházela ze dveří, autobus už stál před domem. Rychle k němu doběhnu vejdu do dovnitř a sednu na své oblíbené místo. V duchu si oddechnu.

Dnešek ve škole probíhal v celku normálně. Psali sme jednu písemku a díky nemoci jedné učitelky sme měli zkrácené vyučování o 2 hodiny. A spolužáci si mě taky nějak nevšímali...až do oběda...

Na obědě kolem mě prošla Nella s Bellou. Už z dálky jsem viděla, jak se škodolibě usmívají. Snažím se je ignorovat, ale náhle Bella jakože zakopne a celý svůj tácek s jídlem mi vyklopí na hlavu. "Jejda...já zakopla." pronese naoko omluvně a pak se se svou sestrou a celou jídelnou začne smát. Do očí se mi začnou drát slzy. Né slzy smutku, ale slzy zlosti. Byla jsem tak rozzuřená až se mi z toho chtělo brečet. Snažím se tu zlost udržet v sobě, ale nejde to. Rozzuřeně chytnu svůj tácek s jídlem a mrštím jim po nich. Jídlo se po obou rozprskne a Nellu tácek uhodí do hlavy. Naštvaně se zvednu od stolu a rychlým tempem odcházím z jídelny. Všichni na mě koukají s otevřenou pusou. Tohle si k nim ještě nikdo nedovolil. Cítím jak mi svým pohledem propalují záda. Zlost už konečně trochu ustoupila, ale začínalo být teď jasné, že teď teprve nastane to pravé peklo. Ale to nevadí. Jsem odhodlaná, že se proti nim postavím.

Venku začalo silně pršet a navíc mi ujel autobus zpět, takže budu muset pěšky. Povzdechnu si, obleču si mikinu a na hlavu dám kapuci, abych se částečně uchránila před deštěm. Stejně to moc nepomohlo. Sotva vyjdu tak zhruba po deseti metrech už jsem promočená až na kost. Kvůli těžkým černým mrakům, jež zcela zakryli slunce, jsem kousek od domu neviděla už ani 2 metry před sebe. V našem domě byla všude tma. Že by už šli všichni spát? Tak brzo? To se mi nějak nezdá.... Pomyslím si a váhavě odemknu hlavní dveře. V domě je ticho. Projdu všechny místnosti ale nikde nikdo. Začínám mít opravdu strach. Na sucho polknu. Jako poslední zbývá sklep. Sejdu po schodech a uslyším nějaké mužské hlasy a...pláč...pláč mých sourozenců. Srdce se mi rozbuší strachem o ně. Potichu jdu blíž, ale tak, aby mě neslyšeli. Všichni, včetně mojí mámy jsou svázáni a vysí ze stropu hlavou dolů. " Takže...vy my vážně neřeknete kde máte své peníze?" zeptá se výhružně ten vyšší a mohutnější než jeho komplic, co tam s ním je. "Ale my vážně nic nemáme! Zavzlyká moje máma zoufale." Ten kdo jí tu otázku položil jí tvrdě uhodil kovovou baseballovou pálkou do obličeje. "Lžeš!" Zakřičel. "Tak velká farma musí mít prachy aby vůbec mohla fungovat!" Po tváři mi začaly stékat slzy, ale stále jsem byla ve svém úkrytu zcela potichu. Saša mě zahlédla a s nadějí v očích se na mě podívala. Přiložila jsem si ukazováček na ústa, jakože mě nemá prozradit. "Kam to koukáš?" zeptal se ten menší, a podle hlasu i mladší z nich. Otočí se mím směrem. Sakra! Jsem v pasti. Není kam utéct... Jde sem...Už je u mě. Pak se vítězně zasměje. "Jeee hele co jsem našel!" Nadšeně zavolá na toho druhého. Ten si přestane všímat mojí mámy a podívá se mím směrem. Věděla jsem že je zle. Ten menší mě chytl za vlasy a prudce vytáhl z mého úkrytu. Vysoký se na mě usmál takovým tím hnusným a odporným perverzním úsměvem. "Ale alee...copak to tady máme za krasotinku?" řekne slizkým hlasem po kterém běhá mráz po zádech. Dojde až ke mě, odhrne mi vlasy z krku, políbí mě a zašeptá mi do ucha. "Hele...když mi řekneš kde je vaše rodinné bohatství, tebe a tvou rodinku pustím a nic se vám nestane...pokud ne..." vezme nůž a jemě mě řízne do krku, ovšem tak, aby mě moc nezranil. "Ale...ale...my nic nemáme...sme rádi že se uživíme!" řekla jsem. Snažila jsem se znít klidně, ale byla jsem tak ochromená strachem, že to prostě nešlo. "Já už na to nemám nervy!" vybuchl a švihnul se mnou na zem k ostatním. Společnými silami mě svázali. Snažím se bránit, jenže jsou o tolik silnější. Všem nám zalepí pusy a černým šátkem zaváže oči...mě ovšem nechá oči rozvázané. Ten větší si z batohu vytáhne nějakou pilku. Srdce se mi rozbuší ještě víc než předtím. Je to pilka určená specilálně pro řezání kostí a šlach. Začnu brečet. Vím co přijde. Vysoký se na mě podíve. "Mladší mají přednost ne?" usměje se a pod Luka dá velký lavor. Ten menší mě chytne a drží mi hlavu...chce abych se na to vše dívala. Vysoký začne pilkou uřezávat Lukovi hlavu. Můj malý bráška i přes pásku křičí bolestí a já s ním. Pilka je nejspíš tupá, protože řeže strašně dlouho...o to větší to utrpení musí být. Krev z jeho cév stéká do lavoru. Takhle to udělá i s ostatními sourozenci a nakonec s mámou. V tu dobu jsem tak omámená bolestí že už na to co se přede mnou děje jen tupě a omámeně zírám. Stále doufám že je to jen zlý sen a že se brzy probudím a vše zas bude fajn. Ale ne...pořad se to děje. Nakonec ten vysoký přejde ke mě. Začne ze mě strhávat oblečení. Jakoby se do mě vlila nová síla, ale opět byli v přesile. "Ty mrcho...mě odporovat nebudeš..." řekl naštvaně, vzal lavor plný krve mích sourozenců a vylil jí na mě.
Opět jsem začala brečet...nahá a od krve mé rodiny. Zadíval se na mě s nadrženým pohledem. Pak si svlékl kalhoty a začal mě tvrdě znásilňovat...bolelo to...modlila jsem se aby už skočil. Když už jsem si myslela že už je konec, přistoupil ke mě ten druhý a zopakoval to. Potom mě ještě několikrát kovovou pálkou udeřili do hlavy. Když si,mysleli že už jsem mrtvá, odešli... Jenže já nebyla. Ležela jsem tam v rohu...celá rozbolavěná, ponížená a od krve. Umírala jsem...přála jsem si, aby už byl konec...abych se opět setkala se svou rodinou...zavřela jsem oči a nechala se pohltit temnotou...