S mojí kamarádkou v našem bytě. Není nijak moc velký, ale nám stačil. Právě jsem ve svém pokoji, na to, jaký máme malý byt, je docela prostorný . Uprostřed mám dvojlůžkovou bílou postel, nad ní malá světýlka. Vedle postele je velké okno, které do pokoje přináší hodně světla. Na druhé straně jsou dvoje dveře, jedny vedou do koupelny a ty druhé do šatny. Koupelna je sladěná do bílé o modré barvy. Přímo naproti dveřím je sprchový kout, vedle něj je malé umyvadlo a nad ním docela velké zrcadlo.
V šatně, kde dřív byly velké hromady oblečení, jsou teď jen krabice. Všechny poličky, šuplíky jsou prázdné. Na ramínkách, už taky není nic. Když se vrátím do pokoje, vzpomenu se co se tady za poslední dva týdny událo, mně donutí se trochu pousmát, ale když si vzpomenu, kolik bolesti tenhle pokoj viděl, úsměv mi hned zmizí.
*memory*
Právě začalo pršet a hřmít. Nebojím se bouřek, ale tahle byla hodně silná. Zalehnu do peřin a snažím se usnout, kdyby tady byla Ver, mohli by jsme usínat spolu, protože ona se bouřek bojí jak čert kříže. Najednou slyším prásknutí dveří. Kouknu se na hodiny 00:39. Takže by se vrátila tak brzo, normálně se vrací až kolem čtvrtý ráno. Nikdy se takhle brzo nevrátila když měla rande s Johnem. John je její 'dokonalý' přítel, ale podle mně je to jenom děvkař, který střídá holky jako ponožky. PRÁSK!!!!!!! No to snad ne !!! Doufám že to není to co si myslím.....
"Panebože, co se stalo, jsi v pořádku. "
"Měla jsi pravdu, je to jen děvkař, a jsem byla tak naivní, že zrovna já budu ta jeho vyvolená,která ho změní...." tohle je poslední co jí rozumím, a potom propukne v hysterický pláč. Je mi jí líto, moc ale co můžu dělat.
"Pojď si lehnout, udělá se ti líp" usměji se na ni a ona přestane tak moc brečet. Potom uklidím spoušť co tam po ní zůstala, a jdu s ní ke mně do pokoje, tam okamžitě zalehne, a spí až do rána.
*end memory*
Asi jsem vám zapomněla říct, že John se velmi podobal Lukovi Hemingsovi, kdysi do něj byla Ver zamilovaná, a nesla to velmi špatně, když si něco začal s Lucy, kdysi byly ty dvě velmi dobré kamarádky, a ona se mnou jsme jediné věděli, že je do něj zamilovaná. Tohle byl také jeden z důvodů proč jsme se přestěhovali do Anglie, aby jsme se obě zbavili bolesti, kterou nám způsobila pitomost jménem láska. Mně,nevím jestli se to dá tak říct, ale ano ublížil, srazil na kolena a k tomu ponížil jeden, jediný člověk kterého jsem milovala víc než kohokoliv jiného na světě. Ashtona Irwina.
Ale proč se topit v minulosti,chci žít teď a docela se mi ti daří, mám maturitu, fotografický a grafický kurz, tak co víc si přát. Mám svojí nejlepší kamarádku, milující rodinu a myslím, že z trosky která do Anglie přijela, je teď sebevědomá žena, která si váží všeho co mám, a hlavně si cení jaká je teď...
*na letišti*
Nenávidím se !! Vždy když brečím, zrudnu jako rajče a potom brečím jako želva... Bože proč. Právě jsme na letišti, a objímáme se svými přáteli... Jak já nenávidím loučení . "Tak, doufám,že za námi co nejdříve přiletíte, slibujete???" řeknu mezi slzami
"No to si piš, nás se jenom tak nezbavíš" začneme se všichni smát.
"Achjo, škoda že musíte odjet. Budete nám chybět" řekne Josch a slzy má na krajíčku. Vtáhnu ho do objetí, tohle mi bude chybět. Bude mi chybět Mary, Jess, Tom, Jerry a Zain. Všechny ty chvíle, cojsme spolu zažili, jsou nezapomenutelné.
"Let číslo 9645 do Sydney..."
"Tak my už budeme muset jít, mějte se hezky" řekneme s Ver skoro stejně a už odcházíme k odbavení.
"Sbohem" řeknou všichni sborově a naposledy nám zamávají.
*v letadle*
Sedím tu bůh ví jak dlouho, všechno mně bolí a nejhorší je ten chrápající dědek přede mnou. Bože, opravdu lepší místa jsme nemohli mít.
"Jak dlouho ještě poletíme" zeptá se Ver ještě rozespalým hlasem. Tohle mně donutí se usmát.
"Asi ještě dvě hodiny" řeknu a začnu se smát, protože jak se kroutí, to je k popukání.
"Hej, nesměj se mi, tohle je vážný, já si připadám jako stará babička, co dlouho jede autem" no lepší věc jsi fakt říct nemohla,tohle můj smích ještě více podpoří, ale to se začíná smát i ona. Bože, zase ostuda. My kdykoliv někam přijdeme, udělá jedna z nás takovou kravinu, že ta druhá se začne nekontrolovatelně smát a ostuda je na světě.
Z mého přemýšlení mně vytrhne něčí pohled. No jo, jestli zase začíná někoho balit, no tak to nás ochraňuj, bože.
"Nečum na něj tak, víš jak to dopadlo minule, spálíš se, znova, prosím " udělám psí oči a ona se usměje.
" Jo dobře, asi máš pravdu" znovu se usměje a znovu usíná.
"Vstávej, vstávej budeme přistávat,dělej " nic,achjo " Dělej, nebo ti sežeru palačinky"
Trhne sebou, zapne si pás a vraždí mě pohledem.
