Já jsem hetero! / Yaoi Cz

1. kapitola

Už zase! Podíval jsem se nasupeně k lavici Cecílie. Ten parchant sedí na její židli a ona na něm. Nabaluje jí přímo přede mnou, i když jsem mu už tolikrát řikal, ať ji nechá na pokoji, protože Cecilka je moje! Ale on ne. Furt se kolem ní motá a naschvál mě provokuje. Je možný, že jsem menší, chudší a i slabší než on, ale Ondra je strašnej děvkař. Nestačí mu jedna, dvě, ba ani tři. On chce prostě všechny. Nemůžu dovolit, aby získal mojí Cecilku a pak ji jen tak odhodil.

Naštvaně jsem se zvedl z lavice a zastavil se před tou její. „Ehm.. Cecílie?" Vzhlédla ke mně a zatřepotala těma svýma nádhernýma... dobře no! Těma mega kozama. Chvíli jsem na ně jen tupě zíral, ale po chvilce jsem se vzchopil a sebevědomě pronesl: „Já si na chvíli půjčím Ondru, jo?"

Jen kývla hlavou a stoupla si, aby měl Ondra možnost odejít.

Jelikož byla přestávka, tak nebyl problém dojít před školu. „Co mi chceš?" řekl s úšklebkem. Ruce měl zandané v kapsách a v puse žvejkačku. Přesně takový machýrky jsem nesnášel. Jediný co měli byli peníze, který dostávaly pravidelně od svých papá. „Tak hele,nech mojí Cecilku na pokoji! Takovej debil a děvkař jako ty by sejí neměl ani dotknout!" Jenže nad mým monologem se jen pobaveně ušklíbl. „Víš, chlapečku, takovej zabedněnec, kterej má snad i ponožky děravý u ní nemá šanci. Ona touží po penězích a ne po těch tvých dětinských citech." Při posledním slově si odfrkl.

Tak tohle mě totálně vykolejilo. Moje Cecilka, že by chtěla jen peníze? Tomu jsem nemohl uvěřit. Nechtěl jsem. Byl to jen další pokus, jak omezit mou snahu o ni. Ale přesto, nejistota mě pohltila a hned na to se objevilo zklamání. Zaraženě jsem se otočil. Mohla to být pravda? Peníze? Hodně to bolí, vzdát se ji. Nebyl jsem si jistý,jestli úplně. Bolí to jak kráva, ale alespoň jí už nebudu podlejzat a představovat si, jak by jsme se jednou mohli vzít a mít spolu děti.

Ondřej mezi tím na mě upřeně zíral. Chvíli se mi zdálo, že jeho arogantní tvář kapku opadla, ale tahle vize mě přešla hned, když přidal další kousavou poznámku na můj účet. Zmoženě jsem se posadil na schod, který byl před vchodem do školy.

Přesně tak. Ondra tady byl ten hezčí a bohatší. Moje máma pracovala ve sklářství za podprůměrnej plat, a ta jeho jako sekretářka. Můj táta byl dělník a ten jeho podnikatel. A aby toho nebylo málo, Ondra byl jedináček. Za to já jsem měl starší sestru, která byla na vysoký. Platit za její školu bylo pro rodiče hodně náročný i přes to, že si i sama přivydělávala. A ještě k tomu se mám nově narozenou druhou sestřičku, které jsou 2 měsíce. Vždycky se dokáže tak krásně zakřenit.

„Crrr..." Přesně tenhle okamžik jsem nesnášel. Debilní hodina biologie. Alespoň že ve třeťáku už nebude. Líně jsem se zvedl ze schodů a až teď jsem zjistil, že Ondra je už dávno pryč. Došel jsem zpátky do třídy. Sice už bylo 5 minut po zvonění, ale učitelka se stále neuráčila přijít. Samozřejmě k mýmu štěstí. Propaloval jsem Ondru, který sedí pár lavic přede mnou, nenávistným pohledem.Asi na sobě ucítil moje přímý a nezakrývaný „čumění",protože se na mě otočil s tim svym nadřazenym a totálně arogantnim pohledem.

Zhluboka jsem se musel nadechnout, abych na něj nezačal řvát nadávky od kreténů až kdo ví po co a otočil jsem se zpátky ke svému sešitu. Po zbytek jsem se snažil mu nevěnovat pozornost a místo toho věnoval úsilí do zapomenutí na Cecilku. Na moji Cecílečku. Moje sluníčko. Ne!Zakroutil jsem hlavou. Tahle holka už není moje. A nikdy nebyla. Jeto jen jedna z dalších spolužaček.

Jelikož už vyučování skončilo, vyšel jsem ze školy směrem domu. Po cestě se nic zvláštního nedělo. Jediný, co mě zaujalo, bylo dítě s rodičema. Učili ho jezdit na kole. Sice mu to vůbec nešlo, ale přesto mu nezáleželo, kolikrát spadlo. Prostě si stouplo a zkusilo to znovu. Taková vlastnost by se mi taky hodila.

Konečně jsem stál před vchodovýma dveřma. Potichu jsem si odemkl a vešel dovnitř.Nechtěl jsem vzbudit malou Natálku, ale to jsem se přepočítal. Z kuchyně byla slyšet hysterická hádka a do toho hlasitě plakala sestřička. Tašku jsem ledabyle odhodil na zem a rozeběhl se směrem, odkud přicházely hlasy.

„To snad nemyslíš vážně!To si myslíš, že mi to řekneš a já ti jen tak odpustim? Jdi si radši k tý svý děvce. Oběma nám bude rozhodně líp!"

„Ale no tak, zlato. Jsi rozrušená.Až se uklidníš, tak si o tom rozumně promluvíme, ano? Podívej,rozplakali jsme Natálku."

„Nech toho! Nedotýkej se jí těma špinavýma rukama! Chci rozvod."

„Ale to... mysli kapku na děti! Co budou dělat bez otce?!"

Mamka si vzala Natálku do náruče, hladila jí po zádičkách a pohrdavě se zasmála. „Neboj, nezakazuju ti se s nima vídat, ale k mé rodině už nepatříš! Jdi si zabalit svoje věci. Už tě tu nechci vidět." Táta se na ní chvíli zmateně koukal. „Je ti jasný, že děti by se měli samy rozhodnout, s kym chtěji bejt!"

Zůstal jsem stát mezi dveřmi jak solnej sloup. Tak tohle bylo moc. Jakoby nestačilo, že jsem se vzdal Cecilky! Teď se mi ještě rozpadla rodina. Takže táta, ten bastard podváděl? On byl něčeho takovýho schopnej? Měl jsem chuť ho na místě podříznout kuchyňskym nožem a jeho tělo hodit do kanálu na pospas krysám. Asi po 5-ti minutách pokračujícího rozhovoru si mě oba všimli. Dost vyděšeně se na mě koukali, ale radši nechci vědět, jak jsem koukal já na ně.Hned potom započala bouřlivá debata.