Death Valley|L.H.

Chapter 0.1|Paralyzed

Travestie - Death Valley; 9.2.2036; 9:21 am

S hluboce hlasitým nádechem jsem se zapřela o lokty a snažila se svůj dech zklidnit do pravidelného, ale má víčka byla stále zavřená. Cítila jsem pod sebou chladnou podlahu, která šla i přes tepláky a mikinu cítit a jakýsi pach, jenž bych odhadovala na dezinfekci a savo. V celé místnosti, ve které jsem se nacházela, bylo celkem chladno a ticho, které tu vládlo, rušilo jen částečné šeptání něčích hlasů, byly dost daleko.

I přes všechnu hrůzu, kterou jsem si v mysli dokázala představit, že by se tu mohla odehrávat, jsem opatrně otevřela oči. Snažila jsem se zvyknout na ostré světlo, které tu bylo a nakonec se mé oči celkově otevřely. Vyděsilo mě, když jsem naproti sobě spatřila cihlovou zeď,jenž byla odrbaná a sem tam se nacházely pavučiny. Mou mysl ujala panika a já s rozklepanými rucemi couvala po špinavé zemi dozadu. Jenže můj pohyb zastavila železné mříž, do které má záda po chvíli narazila. Sýkla jsem bolestí a pomocí mříží, jenž jsem se zezadu přichycovala, jsem se narovnala.

Bylo to vězení.

Byla jsem v cele, naproti mě malé okénko, ze kterého i přes mříže, prokoukával ostrý paprsek slunce a dvě postele se špinavým povlečením. To vše jsem zaregistrovala jen koutkem oka, byla jsem moc vystrašená, a proto se můj zrak zabodával jen do jednoho místa v cihlové zdi. Doufala jsem, že všechno tohle, vše co se zrovna děje, je jen zlý sen. Ale mohla jsem se snažit sebevíc, nemohla bych se nikdy probudit.

Realita. Jsem uvězněna v realitě.

Začala jsem potichu posmrkovat, oči jsem měla zalité slzami a přitom jsem se snažila svou pozornost věnovat mému nepřirozeně rychlému dechu.

,,Uklidni se, na to si zvykneš," ozvalo se z jedné z postel. Trhla jsem s sebou a svůj pohled zaměřila do pravého kouta. Naposteli ležela rudovláska, otočená zády ke mně a kouskem cihly něco malovala na zeď.

,,Kdo jsi?! Co tu chceš?!" chrlila jsem na ni jednu otázku za druhou. Kousek cihly dopadl na matraci a rudovláska se rychlým pohybem zvedla z kovové postele, míříc ke mně.

,,Tak hele, já tu byla první a nevzpomínám si, že bych se prosila o nějaké spolubydlící," začala, zatímco její ukazováček ukazoval na můj obličej, ,,takže si dávej pozor, na co se koho ptáš." Nasucho jsem polkla a sledovala ji, jak si mě prohlíží.

,,Tak i tak," pokračovala, ,,jsem Della, vítej v pekle." Co myslela tím peklem? Absolutně jsem nic nechápala, ale cosi mi navídalo, že ona tu taky není z vlastní vůle. Nikdo z nás tu není z vlastní vůle. Otočila jsem se směrem k ledové chodbě a skoro be všech dalších celách byli další lidé, kteří si občas něco řekli, spíše pošeptali.

„Co tu dělám?" zopakovala jsem svou otázku poté, co se dívka, jenž mi řekla, že se jmenuje Della, vydala k jedné ze židlí a sedla si na ni. Dala si nohu přes nohu svůj zrak přesunula na své nehty na levé ruce, na niž si začala upravovat černý lak. Všimla jsem si, že má na sobě stejné oblečení jako já, všichni tady ho měli.

,,Bojuješ o vlastní život," pokrčila rameny bez jediného pohledu, který by mi věnovala. Byla až moc klidná a smířená s tím, co se stane, což mě znervozňovalo ještě víc.

,,Jsem Charity," řekla jsem nejistým hlasem a ona přikývla, načež jsem si sedla na druhou židli a sledovala ji. ,,Co s námi teď bude?" prolomila jsem několika minutové ticho.

,,To brzo zjistíš," odpověděla, zapřela dlaněmi o stehna a s nafouknutými tvářemi mě sledovala. ,,Co?"

,,Nic, jen..." začala jsem, ,,vypadáš tak vyrovnaně s tím, co se stane," prozradila jsem ji svou myšlenku ohledně ní.

,,K čemu by mi bylo to, že bych tu šílela? Ničemu by to nepomohlo, takže to nemám zapotřebí," vysvětlila mi své chování a já se raději na nic dalšího neptala.

O pár minut později, kdy mezi mnou a Dellou bylo ticho, bouchly nějaké těžké dveře a místností se ozvalo písknutí, načež všechno utichlo. Rychle jsem si stoupla a přemístila se k mřížím. Della moje pohyby zopakovala, jen o něco pomaleji.

Ostatní uvěznění stáli jako my a já dychtivě čekala, kdo se na chodbě objeví. Všude bylo ticho, které rušilo jen klepání malých podpatků. Delliina ruka se ocitla na mém zápěstí a její prsty jej obmotaly.

Po pár vteřinách se z pravé strany vynořily dvě potavy, obě byly mužské. Jako první šel brunet s trochu kudrnatými vlasy, které měl obvázané šátkem, aby mu nepadaly do očí. Za ním šel o něco vyšší blonďák s modrými oči. Nikdo nic neříkal, vypadalo to, že si udržují respekt, šlo to vidět z jejích vážných tváří.

,,Buď zticha," šeptla mi do ucha Della, když si stoupli kousek od naší cely.

Pak se stalo něco, co by nikdo nečekal. Jakoby mou mysl něco napadlo a já začala šílet.

,,Proč jsem tady?!" zakřičela jsem. Všichni, včetně obou strážníků, se na mě podívali a Della se mi snažila zakrýt pusu.

,,Pššt, buď potichu," zašeptala mi do ucha. Podívala jsem se do strany, její oči byly vyděšené. Vykroutila jsem se z jejího sevření a chytla mříže.

,,Proč jsem tady?!" zopakovala jsem znovu, ,,nemáte absolutní právo mě tay držet!"

Nedokázala jsem se kontrolovat.

Nevěděla jsem, kdo jsem.

Kdo je to monstrum, které nosí mou kůži.

Celé  mé tělo ovládla panika. Blonďák se podíval na bruneta, ketrý jen přikývl a odemknul naší celu. Della se postavila přede mě, obě jsme couvaly. Brunet s kudrnatými vlasy se k nám stále přibližovat, jednu ruku měl v kapse.

Až teď jsem poznala, že je to ten, který mě unesl.

Odstrčil Dellu nastranu, ta dopadla tvrdě napostel a já narazila do zdi, ze které trochu opadla omítka. Ruku z kapsy svého kabátu vytáhl a já se rychle podívala na Dellu, kteráse držela za ruku. Musela ji mít naraženou. V ruce se mu objevila černá krabička, kterou dal na mou kůži.

Mé tělo zasáhl elektrický šok, nemohla jsem vstát, celá jsem se sesunula k zemi a cítila, jak mě pomalu ale jistě přemáhá únava.

Byla jsem paralerizovaná.

,,Vítej v údolí smrti," bylo poslední co jsem slyšela.