50 Myšlenek Které Mě Děsí - By PierceTheVeilsSirens

Začněme se zamyšlením - kapitola 1.

Kráčel jsem skrz uklidňující, New Jerseyský vzduch a s každým krokem nakopával kamínky. Mou mysl zaplavovaly myšlenky. Některé šťastné, jiné pochmurné. Opravdu nikdy jsem se nikomu nesvěřil, co se mi honí hlavou, přece je to hlava má a ne nikoho dalšího. Měl jsem tu schopnost uvažovat o tom, o čem zrovna chci a to je pravděpodobně ta jediná věc, kterou jsem za celý svůj život dokázal ovládat.

Skousl jsem ret, dokud nezačal krvácet -nevadilo mi to mimochodem- jsem zvyklý prožívat různé bolesti. Sedl jsem si na venkovní lavičku. Dělal jsem, jako že je v pořádku, že se cítím naprosto fajn sledovat lidi, kteří kolem mě prochází. Jasně, že kdybych mohl číst v jejich myslích, ani jeden by nepřemýšlel tak temnými myšlenkami, jak to vždycky dělávám já. Povzdechl jsem si a zkoukl čas na mém mobilu. Poledne. Pokračoval jsem v pozorování všech okolo, v myšlenkách o těch všech rušných lidech okolo, jejich nevěnování pozornosti tomu co tu mají, mě děsilo.

Myšlenka na svobodnou matku v autě, spěchající do práce. Na druhé straně myšlenka o muži, jak každé ráno vstává, jde do práce, dá dobrou noc svým dětem, opět ulehne aby mohl druhý den vztávat opět do práce a celá ta rutina se opakuje. Děsí mě to. A znovu, myšlenky o všech kdo ignorují čas co mají, kdo ignorují věci co vlastní, mě znechucují.

Povzdychl jsem si a vstal z lavičky. Ještě jednou jsem se kolem prozhlédl, než odejdu. Pokračoval jsem v nakopávání oblázků celou cestu domů, ale neuspěl jsem v nakopávání toho samého od té lavičky k mému domu bez jeho ztracení. Ne, že by na tom někdy záleželo, byla to jen výzva. Odemkl jsem domovní dveře a vešel. Ten samý pocit prázdnosti naplňoval i můj žaludek. Samozřejmě, že nežiju sám, mám své rodiče. Dále, mám také poradce a terapeuta. Další myšlenka, kterou nesděluji lidem je, že tvrdě nesouhlasím s poradci nebo terapeutem, tváří se, že se vám snaží pomoct aby se věci zlepsili a ještě aby na vás netačili. Pravdu je, že je to všechno lež a vynucují si sedět celý den, poslouchat cizí problémy a dostávat za to zaplaceno. Vynucují si antidepresiva u lidí, kteří by mohli být uzdraveni obyčejným objetím, nutí vás měnit vaše cesty ale hlavně, nutí vás se svěřovat se svými myšlenkami. Moje myšlenky jsou v mé hlavě odůvodněně, je tu důvod proč mé myšlenky v té tvojí nejsou.

"Frankie, nezapoměň si vzít svoje prášky." Má máma zašermovala ve vzduchu kuchyňským nožem, nožem, s kterým krájela mrkev. Jasně mami, to je chytrý.

"Nezapomenu." odvětil jsem a vyběhl schody vedoucí do mého pokoje. Jediného místa, kde se mi dostává jakž takž soukromí. Samozřejmě se nebudu nutit ty prášky polykat. Předtím, než mi diagnistikovali můj příšerný zdravotní stav, leukémii, nikdy jsem nepožil žádný takový prášek. Nikdy jsem to nechtěl, je to jako fóbie. Myšlenka být schopen polykat je celé, přestože jsou malé a mít možnost udušení, mě děsila. Můžete si o mě říct, že přemýšlím až moc a mívám strach z náhodných věcí. Každý den přemýšlím o stále nových věcech a jsem vystrašený. Občas si píšu seznamy, abych na ně snad někdy nezapomněl. Každičký člověk v tomhle městě mě kvůli tomu nazývá šílencem, ale není pochyb o tom, že pokud by věděli o mé nemoci, litovali by mě. A za což jsem vděčný, že o mě nic neví, že o mě neslyšeli. Jasně, že rozumím tomu v jak příšerné kondici jsem a že to nemohu ovládat, to ale neznamená, že nutně potřebuji soucit ostatních. Nepotřebuji nikoho soucitné šarády. Nemám rád soucit a nemám rád šarády.

Pro sebe jsem se usmál, vskutku se umím smát, jen to nedělám moc často. Věřím, že pokud jsi celé dny pozitivní a usmíváš se na každou věc, tvůj úsměv ztratí na speciálnosti. Lidé budou očekávat, že se usmíváš na všechno. Já se usmívám pouze na to, o čem si myslím, že si úsměv zaslouží.

Ležím v posteli, házím si s tou samou rozedranou baseballkou, která tu leží už po několik let. Broukal jsem si slova písně, kterou jsem nemohl později vyhnat z hlavy. Divný, nevzpomínám si, že by se mi ta písnička vůbec někdy líbila. Tohle je něco, co si užívám, je to takový druh rutiny, ale ne jako lidí, kteří jsou zajetí v jejich nudných rutinách. Ne, tahle je speciální protože jí miluji. Ostatní to dělají jen proto, protože jsou přesvědčeni, že by měli nebo jsou nuceni k tomu to dělat. Nikdy si neužiješ život, pokud jsi nucen k dělání různých věcí. Říkám, užívej si dělání toho, co miluješ a dělej, co miluješ, užívej si dělání. Je to jednoduché. Nikdo ti to nemůže vzít, nikdo.

"Franku, večeře!" Máma zavolala ze zdola. Odložil jsem baseballku a nabručeně vstal. Seběhl jsem dolů schody do přízemí a s dosažením posledního schodu došel. Pomalu jsem se šoural k jídelnímu stolu a posadil se tam, jako obvykle. Shlédl jsem talíř před sebou. Zeleninový koláč. Opět jsem se usmál, ale nejsem hladový, jen to vypadá báječně. Uchopil jsem kus koláče rukama, ignorujíc páru nad ním, i když to bylo jasné znamení horkosti.

"Franku, proboha, použij aspoň vidličku." Máma zúžila oči nad mými nedostatky stolování. Pokrčil jsem rameny a uchopil tedy příbor a začal vyvrtávat do koláče díry. Slyšel jsem matčino mumlání nějakých nadávek ale jen jsem nad tím opět pokrčil rameny. Není to tak, že bych o svém stolování neslyšel už dříve.

"Zítra se opět vracíme k doktorovi, potřebuješ více hotových testů." Oznámila máma a na to začala jíst.

"Fajn. V kolik?" Vzhlédl jsem abych střetl její oříškové oči.

"V osm ráno. Takže buď připravený vyjet v sedm." Připomněla mi, abych věděl tu 'buď připravený hodinu předem' rutinu. To jest jediná rutina, ke které se nutím jí dodržovat, jako právě teď. Nemám na výběr.

Jak jsem řekl, nebo přemýšlel dříve, přemýšlení a sdělování mých myšlenek ostatním je jediná možnost kterou můžu v životě rozhodnout. Dává mi to pocit toho, že mám nad něčím kontrolu. Ale v realitě nemám, jen kontrolu nad tím jestli někoho třeba zraním, jak je zraním, co si myslím, komu říkám co si myslím a kdy. Nic víc. Léčení nejsou něčím, nad čím bych měl kontrolu nebo možnost volby. Ale beru to jako volbu.

"Vzal sis dnes večer prášky?" Máma vyhledala mé oči, spíše aby se ujistila, že nebudu lhát. Ale přes ty všechny roky o samé věci, jsem se stal brilantním lhářem.

"Ano, právě jsem si je vzal." Zíral jsem do jejích očí, bez nejistého úsměvu či smání. Jen normální pohled. Nechám ji si myslet, že to myslím smrtelně vážně. Nebo mám snahu jí alespoň odbýt.

~~~
Tududum. První kapitola přeložené povídky a já zjišťuju že je to naprosto nesrozumitelné, kostrbaté a někde ani já sama nechápu významy některých slovních obratů. Do čeho jsem se to zas namočila, sakra.
Takže snad omluvíte patnáctiletýho haranta za jeho angličtinu. :-D