50 Myšlenek Které Mě Děsí - By PierceTheVeilsSirens

Začátek Něčeho Děsivého - Kapitola 2.

"Takže Pane Iero, jste připraven na pár testů?" zeptal se doktor, Pan Ashton, pokud se nemýlím.

"Jak má člověk vůbec vědět, jestli je připraven být probodáván jehlemi?" pohlédl jsem do doktorových očí.

"Dobrá otázka, neznám odpověď. Ale můžeme začít?" trochu se pousmál, držejíc jehly a nespočet dalších nástrojů, které ke své práci potřebuje. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, přemýslejíc o dalších věcech, které mě děsili a poslouchal je uvnitř své hlavy.

1, Bojím se myšlenek na to, že lidé nebudou mít dostatek času na zrealizování věcí, co chtějí

2, Bojím se pozřít byť jen jediný další prášek

3, Bojím se toho, že mě bude někdo další litovat

4, Děsím se toho, že jednou bude byť jediný člověk přesně vědět, na co myslím.

"Dobře, to je s testy pro dnešek vše. Půjdeme je prověřit." pobídl mou matku a já se přívětivě usmál. Dumal jsem nad tím, jak jen zvládá se tak moc usmívat, proč je furt tak pozitivní? Co tu je co k tomu být pozitivní? Děláš krevní testy patnáctiletému klukovi, co tě nutí se usmívat? Hádám, že musím vyzařovat dost divnou miminkou nebo tak, protože si toho má máma zajisté všimla.

"Občas přemýšlím, co se může honit hlavou takovému mimořádnému klukovi jako jsi ty." podívala se na mě, jako bych měl prasknout ve švech.

"Jen myšlenky. Některé temné, jiné šťastné." vysvětlil jsem. To je to, co říkám všem, co se mě ptají na mé myšlenky, ale nikdo nemá právo je znát, krom mě samozřejmě. Nikdo by nikdy neměl znát mé myšlenky, jsou mé a jedině mé.

Máma se jen uchechtla nad mou často kladenou odpovědí. Opravdu by to měla očekávat. Slabě jsem se na ní pousmál a notnou chvíli studoval její obličej. Vypadal vyčerpaně a samozřejmě to byla má chyba, jsem jen přítěž bojující s rakovinou a ona to přes to všechno musela jakožto máma pozorovat. Musí to být opravdu vyčerpávající. To já jsem ten s Leukémií, a přesto nejsem takhle vyčerpaný, ale to s jistotou nemůžu říct, vybral jsem si ignoraci mého zdravotního stavu. Věci se stávají pro určitý důvod, tipuji.

"Vypadáš strhaně." zamumlal jsem směrem k mé matce. Zvážněla. Ústa se jí stáhla do jedné ostré linie, skoro jako by mě nutila litovat toho, že jsem na to poukázal.

"Samozřejmě že jsem, chci jen abys byl v pořádku." zašeptala, ořískové oči, které jsem po ní zdědil, zaplněné slzami. Myslím, že ty mé jsou o trochu více zelené, než hnědé.

"Omlouvám se." zamračil jsem se. Máma se opět usmála a počechrala mi vlasy, které naštěstí ještě mám. "To je v pořádku, není to tvá chyba." přikývl jsem.

"Tak, výsledky jsou tu. Vypadá to, že jsi si vedl hodně dobře. Udržuj to, a brzo budeš od rakoviny osvobozen." řekl doktor Ashton s úsměvem. Znovu jsem přikývl a společně s mámou jsme vyšli z Léčebného Centra Rakoviny.

_________________________

Už to budou dvě hodiny co jsem opustil doktory. Nyní jsem se bezcílně procházel parkem. Povzdechl jsem si a posadil se na bližší lavičku. Koukal jsem se po lidech. Byla tu malá holčička trhající květiny pro svého tatínka, který byl v zámoří. Je pěkné vědět, že mám stále víru s lidstvo jako takové. Podíval jsem se opačným směrem a spatřil muže kouřící cigaretu blízko pětileté holčičky. Šokovalo mě to. Nemám nic proti kouření, ale vedle pětileté holky? Je špatné ptát se na kouření poblíž někoho s rakovinou, ale ještě horší je nutit taky malou holku dýchat ten odporný kouř.

"Já vím, je to nechutný." promluvil hlas za mnou. Rychle jsem se otočil, srdce bijící rychleji než kdykoli jindy.

"Co tím myslíš?" zeptal jsem se tiše.

"Všechno tohle." naznačil rukama ten černovlasý mladík.

"Tohle?" pozvedl jsem obočí.

"Společnost. Je tolik zaneprázdněná, hlavou zabořeni v nečem nevýznamném. Nikdo nestanovil časový limit, jak dlouho tu ještě budou. Ale mrhají tím časem." s tím se posadil vedle mě.

"Jak jsi to věděl? O čem jsem přemýšlel, myslím." zadíval jsem se mu do očí. Byly skoro identické s těma mýma.

"Způsob, jakým se díváš na všechny kolem. Jak studuješ každého reakce." vysvětlil, jako by to byla ta nejjednodužší věc na světě.

"Takže, ty můžeš číst mou mysl tím, jak se dívám na věci?"

"Ne, ne, ne.. Samozřejmě, že neumím číst mysl. To by bylo absurdní. Bylo to jen něco, co jsem vyvodil z toho, jak jsi se díval na toho chlapa s cigaretou." slabě se uchechtl. Přikývl jsem, myslím, že to dává smysl.

"Jsem Gerard." vytáhl ruku. Podal jsem mu svou na pozdrav. "Frank." odvětil jsem. Trochu se usmál, tak vzdáleně od toho, abych mohl říct, že je celkově pozitivní. To je dobře.

Notnou dobu jsme tu v tichu seděli. Podíval jsem se na Gerarda. Proč tu stále je? Nemyslí si, že jsem podivín, jako všichni ostatní? Jen tu sedím, vedle zcela neznámého kluka, ale známého jako Gerarda a ne zcela jsem si jistý, co si myslet. A to mě děsí. Vždycky přemýšlím, vždycky vím co si myslet. Ale pro jednou nevím, co si myslet a příčinou je to, že sedí těsně vedle mě. Gerard. Jen další položka co přidat na můj stále narůstající seznam.

1, Bojím se myšlenek na to, že lidé nebudou mít dostatek času na zrealizování věcí, co chtějí

2, Bojím se pozřít byť jen jediný další prášek

3, Bojím se toho, že mě bude někdo další litovat

4, Děsím se toho, že jednou bude byť jediný člověk přesně vědět, na co myslím

5, Děsím se toho, že by mi mohli lidé číst myšlenky pouze z toho, jak se chovám nebo vypadám. (Jako třeba Gerard)

"Uh, asi bych měl radši jít." zamumlal jsem. Gerard bleskurychle trhl hlavou ke mě. Obdařil mě malým ne-tak-nadšeným úsměvem. "Bylo pěkné tě potkat, Franku." jeho úsměv se zvětšoval a stával se více reálným.

"Bylo ehm.., pěkné tě potkat..taky?" mělo to být myšleno jako zdvořilé konstatování, ale namísto toho to ovládla má trapnost a já vyzněl, jako bych se ho ptal, jestli to bylo vůbec pěkné setkání. Uchechtl se, když jsem mu zamával mezitím co jsem odcházel se snad novou položkou, které se děsím. S Gerardem.

____________________________

1, Bojím se myšlenek na to, že lidé nebudou mít dostatek času na zrealizování věcí, co chtějí

2, Bojím se pozřít byť jen jediný další prášek

3, Bojím se toho, že mě bude někdo další litovat

4, Děsím se toho, že jednou bude byť jediný člověk přesně vědět, na co myslím

5, Děsím se toho, že by mi mohli lidé číst myšlenky poze z toho, jak se chovám nebo vypadám (Jako třeba Gerard)

6, Děsím se myšlenky, že bych nevěděl, co si myslet.