Povídky se zadáním

Mycroftova pomsta

Zadavatel: Breredith98

Fandom: Sherlock BBC

Slova: nádraží, odpadkový koš, lampa, strom, telefonní budka

Sherlock znechuceně vystrčil hlavu z obrovského odpadkového koše. Jeho výraz neospravedlňoval ani tak zápach, který pocházel z už značně rozkládajících se odpadků, jako spíš jeho dosavadní nezdary. Už stihl kompletně prohledat telefonní budku, prolezl trámoví střechy zakrývající nástupiště (neuklízelo se tam snad od dob královny Viktorie, což dokazoval jeho nyní pavučinami naprosto obalený kabát) a nakonec ho málem srazil vlak, když ležel rozplácnutý na kolejích pečlivě ohledávajíc pražce. Leč bez úspěchu. Po jeho mobilu a fotce ani stopy.

„Tak co?" otázal se John, i když odpověď byla už předem známá. Sherlock po něm jen střelil pohrdavým pohledem co-myslíš-ty-inteligente-zapoj-laskavě-tu-kulatou-věc-co-máš-na-krku, sundal si z ramene slupku od banánu, která vypadala, jako že za chvíli odejde na vlastních nožičkách, a ostrým krokem vyrazil pryč od nádraží směrem k parku. Nezapomněl samozřejmě cestou vrazit do několika lidí, kteří očividně spěchali a jeho zápach jim přišel více než nepříjemný. John se rozběhl za ním.

„O co tady vlastně kráčí? Co ti zas přelítlo přes nos? A co tu děláme?" zavolal trochu zadýchaně Watson na Holmese ze vzdálenosti pěti metrů, která se stále zvětšovala, protože Johnovy kraťoučké nohy na ty Sherlockovy kilometrové prostě nestačily. A to ani za běhu.

Detektiv se ale dál toulal v myšlenkách a vůbec Johna nezaregistroval. Vrátil se ve vzpomínkách do dnešního rána.

...

Přede dveřmi ležela bílá obálka. Sherlock ji nevěřícně zvednul. Za to, že poslal pod Mycroftovým jménem jejich rodičům pozvání na Vánoce, čekal hněv všech pekelných sil, které by jeho bratr jistě dokázal shromáždit, kdyby chtěl. Pouhopouhá bílá obálka ho skoro vyděsila. Něco se mu na tom nezdálo. Jen potřásl hlavou a zabouchl dveře jejich bytu. Pohodlně padl do svého nejoblíbenějšího křesla a pomocí speciálního nože na dopisy rozřízl pozdrav od Mycrofta. Z obálky vypadl jediný papír a ústřižek jakési fotografie.

Holmes mladší nejdříve uchopil papír a začetl se do kdysi kulatého a úhledného, nyní rozmáchlého a neupraveného Mycroftova rukopisu:

'Drahý bratře. Mám něco, co bys nebyl rád, kdyby se někomu dostalo do rukou. To první budeš postrádat již brzy. A to druhé ... Minulost nás provází všude, pamatuj na to, drahý bratře. Hledej na místě, kde je každý den víc lidí, než je zdrávo. Pod svícnem je největší tma. S pozdravem

Mycroft'

Sherlock měl už v té chvíli jisté neblahé podezření, které se mu potvrdilo, jakmile upřel zrak na fotku. Byly tam jen boty, ale on přesně věděl, o jaký snímek jde. Fotka se mu samovolně v prstech pokrčila, jak se mu prsty sevřely ve vzteklé křeči.

'Tohle Mycroftovi nedaruju!' pomyslel si rozzuřeně a vstal. Chtěl mu okamžitě zavolat, ale když shledal, že je konferenční stolek, kde svůj mobil včera večer nechal (telefon byl jedna z mála věcí, o kterých měl přehled, kde se v nepořádku jeho bytu zrovna nacházejí), prázdný, popadl televizní ovladač a mrštil s ním o krb. „Do prdele!" zaklel procítěně.

Skutečně neeticky přišel k Johnovi do pokoje a strhl z něho přikrývku (nutno podotknout, že byla sobota a navíc pět hodin ráno). Ignoroval fakt, že byl John pouze ve spodním prádle, a začal s udílením pokynů: „Nový případ. Nádraží. Hned!" S bližším vysvětlováním se neobtěžoval, takže zanechal rozespalého a naprosto nechápavého Johna v posteli a sám přešel do obýváku.