Daisy

5.

Je to tu, je to krátké, je to o ničem, ale je to tu :D

Enjoy reading :)

Foffy <3

Když jsem pak cestou přemýšlela nad přirovnáním, které jsem použila, měla jsem chuť se tlouct do hlavy.

Pravda byla, že podle toho, co jsem si pamatovala a toho, co mi za těch pár posledních setkání ze sebe odhalil, jsem usuzovala, že Jay má přesně dvě tváře. Dvě odlišné a přesto totožné tváře, úzce spjaté dohromady.

Přesně si pamatuji den, kdy jsem ho viděla poprvé, i když to bylo před sedmi lety. I když mezi dneškem a minulostí je propast, kterou nemůžu překlenout. Ohlížet se zpět bylo jako dívat se na sebe sama skrz zrcadlo. Nemůžu si poradit, nemůžu si dát vědět, že věc, kterou se chystám udělat, je hloupost, chyba.

A u něj se zdálo, že chyby nedělá. Že umí natolik oddělit svůj pozemský život od společenského, aby mu nečinilo problém být lidský a zároveň dokonalý.

S touhle myšlenkou jsem si pohrávala ještě hodně dlouho a neopustila mě, ani když jsem usínala. To poslední na co jsem myslela, byl jeho chraplavý hlas a to, jak nervózní mi dneska přišel.

Ten zatracený Jay se mi tak snadno dostal pod kůži.

_________________________________________________________

Následující den se ani jedna z mých nejlepších kamarádek nedostavila do školy, takže jsem byla nucena strávit celý den se Savannou. To bylo asi něco jako trest. Možná jsem měla tu stařenku v metru pustit sednout, kdo ví.

Vlastně mi bylo líto, že se na ni tak dívám. Sem tam přišly chvíle, kdy jsem se sama sebe ptala, proč jí prostě neřeknu, co mi vadí. Minimálně by se to pokusila změnit, zachránit to naše vrtkavé přátelství.

Pokaždé ale udělala něco, co mě jenom utvrdilo v názoru, že snášet ji, je to nejlepší, co můžu pro nás dvě udělat.

Na Jaye jsem ten den narazila až podezřele mnohokrát. Pokaždé to probíhalo stejně. Ať už jsme se potkali na schodech, na chodbě, ve třídě nebo v bufetu, vždycky se na mě nejistě usmál a mávl na mě. Já mu pozdrav oplatila a pak jsem se pokusila dostat se co nejdál, abych mohla zase normálně dýchat.

To, že holky nestydatě civí na kluky, kteří se jim líbí je normální. Fungovalo to tak i u mě. Mezi mnou a Waynem se nikdy nic nestalo, alespoň ne za poslední rok, co jsme spolu chodili na střední. Ale já se na něj stejně vždycky dívala a to z jednoho prostého důvodu: prostě se mi líbil. A jsem opravdu ráda, že jsem se od té doby naučila, že nemůžeš mít rád někoho, koho neznáš, a tak jsem na něj zírat přestala.

Proč se teď ale on díval na mě, to byla patrně největší záhada mého života. Proč k sakru klopí oči vždycky, když k němu zabloudím pohledem?

Na konci dne jsem měla nervy tenounké jako nit a stačila by ještě jedna srážka s jeho veličenstvem a praskly by.

Posadila jsem se do parku pod strom a vytáhla knížku. Seděla jsem tam asi 20 minut, když si ke mě někdo přisedl. Podívala jsem se do strany a spatřila Jaye.

"Upřímně, začínáš mě děsit." řekla jsem nejistě.

Jay se zavrtěl, jakoby chtěl najít lepší polohu a nakonec se mi hlavou položil na stehno. "Jsi u stejného stromu jako minule, to není náhoda." Usmál se a mně bylo najednou o něco líp. "To je osud."

"Někdo tomu říká osud, někdo stalkování."

Zasmál se a trochu mu při tom vyskočil ohryzek na odhaleném krku. Zaklonil hlavu tak, aby na mě viděl a chvilku si mě prohlížel.

"Netypoval bych tě na Stephena Kinga." pronesl po chvilce svým chraplavým hlasem.

Odložila jsem knížku stranou. "A na co teda?"

"Spíš takový John Green, Veronica Roth, Suzanne Collins. Prostě něco hodně holčičí a fantasy." Propletl si prsty a položil si spojené ruce na břicho. Já jsem rukou automaticky zajela vedle sebe a začala jsem podvědomě trhat sedmikrásky.

"No tak vidíš. A já zrovna tak miluju Stephanii Meyer."

"Fuj, Stmívání." Odplivl si a já se krátce zasmála.

"To jsem nečetla." Jednu rostlinku jsem si podržela v ruce a začala otrhávat jednotlivé lístky. Pár jsem jich hodila Jayovi do obličeje.

"A ona napsala i něco jinýho?"

"Jo."

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho a já za tu dobu nemilosrdně vytrhávala všechnu flóru kolem.

"Už bych měla jít." Naznačila jsem mu, aby se ze mě zvedl. Neochotně tak učinil. Zatímco jsem si uklízela věci, postával tam a hrál si s knoflíky u košile.

"Doprovodím tě."

"Ne, to nemusíš. Díky za společnost."

"Jo, já, no," Vydal se za mnou. "Taky díky."

Mlčky jsme spolu došli na zastávku metra, svezli se těch pár stanic a došli až před náš dům. Ani jeden z nás nic neříkal.

"Tak ahoj." usmál se, když jsem vytahovala klíče, otočil se na podpatku a vyrazil pryč. Po pár metrech se ale zastavil, vrátil se ke mě a políbil mě do vlasů.

"Zítra." Načež už opravdu odešel.