Daisy

1.

Být takhle sedmikráska, třásla bych se jen při pomyšlení, že mě moje lidské já najde. Nejspíš bych shodila všechny okvětní lístky ještě dřív, než by stačilo vstoupit na trávník.

Ten den to nebylo jiné. Deku jsme měli roztaženou uprostřed záplavy bílých květů a já si střídavě lehala a znovu sedla. Napětí ve mně zprvu kolísalo od minima k maximu, teď se ale trvale usadilo na horní hranici. Škubala jsem jednu rostlinku za druhou, ve snaze uklidnit se a bylo mi upřímně jedno, že jsem za těch 10 minut jejich počet zkrouhla o dobrou jednu třetinu.

Byli jsme tam čtyři. Clara seděla v rohu naproti mě. V odrazu jejích slunečních brýlí jsem mohla vidět brunátný výraz ve svém obličeji, ale to mi za A) bylo taky jedno a za B) to bylo jedno i Savanně, které můj vztek patřil. Ta obsadila pravý roh našeho ostrůvku. Na rozdíl ode mě ji nic netrápilo, a proto mohla v klidu ležet, chytat bronz a štvát mě.

Jediný satelit, který zachytil vlnu mých telepaticky vysílaných urážek, patřil Tam. Když jsem se zrovna natahovala pro další sedmikrásku, plácla mě přes ruku a věnovala mi varovný pohled.

"Já myslím, že se tak usmívá na všechny." pronesla Savanna klidně. Hormony už mi tak střemhlav lítaly po celém těle. Někdo tu riskoval svou smrt a jméno dotyčného znělo S...

"Skoro pořád ho vidím, jak se na mě culí a taky z toho nedělám velblouda." dodala ještě. Pak se překulila na bok, aby na mě viděla a já byla nucena schovat svůj vyplazený jazyk zase do pusy.

"Hm." Lehla jsem si na záda a donutila se tak zůstat. Slunce příjemně hřálo, to bylo první plus. Když jsem zavřela oči, neviděla jsem Savannu, druhé plus. Tamara se culila od ucha k uchu, třetí plus.

"Zase ti píše, co?" Na moment se pokusila schovat úsměv za dlaň, ale pak přikývla.

Clara a Tamara byly moje nejlepší kamarádky. Neznala jsem je od dětství a ani jsme spolu nikoho nezabili. Nespojovalo nás žádné děsivé tajemství, jenom stejně pitomé nápady a dětinská láska ke gayům. A samozřejmě spousta dalších věcí. Obě byly vysoké a štíhé, Tamara trochu víc zaoblená v bocích, o to víc ale půvabná v černých střevíčkách a krátké sukni. Claru zdobily tmavě hnědé vlasy těsně nad ramena, Tam o trochu světlejší s blonďatými melíry od sluníčka. Ale nejradši jsem na nich měla oči. Stejné sesterské oči ocelové barvy. Klidná kukadla, co vám dají pocit, že jste nalezli smysl života. S nimi jsem mohla být sama sebou.

Se Savannou jsme si tak trochu zbyli. Ona byla sama a my potřebovali ještě jednoho do party, protože kamarádství ve třech prostě nefunguje. Nikdy. Ke všemu se nám ta hubená bruneta hodila k podpoření efektu roztleskávaček. Měla tmavé oči a průměrné rty. Podlouhlý obličej za dobu, co ji znám, nabyl tvaru bochníku chleba. Byla hezká. Dost na to, aby mě tím ještě víc vytočila

"A už tě někam pozval?" zeptala se Clara. Sundala si sluneční brýle a hodila je po mě. Už zase jsem útočila na hlouček květin a rvala je i s celými drny trávy. Přestala jsem a mrskla po ní jeden kvítek.

"Ne a nikdy ani nepozve." pronesla Tam se zcela vážnou tváří. Nakrčila drobný nos a pak se položila vedle mě. Vzápětí se na ní ze tří stran snesla hromada trávy. Všechny jsme se smály, když se prudce posadila a začala prskat kolem sebe.

"Plácáš hlouposti."

"Ty si tele."

"Zmlkni." Zanadávaly jsme všechny najednou.

"Myslím to vážně." povzdechla si.

"My taky."

Chvilku bylo ticho. Každá z nás bloumala svými vlastními myšlenkami dokud jsem se nepodívala na hodinky a trochu se vyděsila, jak rychle mi tu čas ubíhá.

"Fajn, krásky, budu muset jít. Čeká na mě Miláček." uculila jsem se a posbírala všechny moje věci.

"Ty jsi šťastný člověk!" zasmála se Tamara a trefila mě drobným kamínkem do nohy.

Clara se ke mně natáhla a objala mě. "Pozdravuj ho." špitla a spiklenecky se usmála.

"Budu."

Na Savannu jsem jenom mávla, ale i tak mi to přišlo dost. Víc než to hloupý zamávání jsem jí dlužná nebyla, protože ona se ani neuvolila na mě podívat. Rozpačitě jsem svěsila ruku a vydala se směrem k tramvajové zastávce. Blížící se déšť mě zastihl, až když jsem vcházela do kavárny.

"Jdeš pozdě." vyhrkla moje spolupracovnice Anna, jakmile si mě všimla. Rychle rozmotala uzly na zástěře a zmuchlanou ji hodila do kouta. Pak popadla tašku a smetla z ní všechny ty drobky od koláčů a muffinů. "Thomas se zlobí." dodala a svižným krokem odešla. Žádné ahoj, žádné vysvětlení, žádné pokyny. Prostě mě tam nechala. A já tam stála jako solný sloup, dokud nepřišel můj šéf.

"Konečně." vyhrkl a hodil po mě čistou zástěru. Nebylo to nic hrubého, jak bych čekala, když měl být naštvaný. Možná jsem zahlédla i letmý úsměv, když se kus bílé látky snesl na zem dva metry ode mě.

"Jdeš pozdě." Rukou si prohrábl hnědé vlasy.

"Fakt Miláček." zabrblala jsem potichu, když se otočil a šel pryč.

"Říkala jsi něco?" zeptal se výhružně.

"Pozdravuje tě Clara."

Na to se opravdu usmál a odešel.

Fakt Miláček.