Daisy

14.

"Mě na další zkoušku dneska už nikdo nedostane. I kdyby mě tam chtěl odtáhnout za nohy."

Jay na to nic neřekl, jen se krátce usmál. Vyšli jsme po prašné cestě skrz park k jeho severnímu konci. Bylo příjemně teplo. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, cítit se tak dobře a divně zároveň. 

Ticho protnulo zvonění telefonu. Zastrčil ruku do kapsy a vytáhl ho, chvíli se díval na obrazovku a pak ho zandal zpátky. Přes tvář mu přelétl nepatrný škleb, ale já si ho všimla. Chtěla jsem něco říct, jenomže jsem za a) nevěděla co, b) úplně mi vyschlo v ústech a konečně za c) Jay spustil sám.

"Chystám se  tě poprosit o něco velmi troufalého."

"Sem s tím." Ve skutečnosti jsem doufala, že to zamluví a už se k tomu nevrátíme, protože jsem se bála, co to bude.

"Nejdřív mi řekni, co si myslíš o Taylor."

Když vyslovil svůj požadavek, bylo to jako kdyby mne uhodil pytlem cementu do břicha. Na pár vteřin jsme se pozastavila nad tím přirovnáním a uvědomila si, že bych stokrát radši dostala pytlem cementu, než abych musela čelit téhle otázce.

"No," polkla jsem, "moc dobře jí neznám, snad nikdy jsem s ní nemluvila."

Chvilku bylo ticho.

"Myslel jsem si, že je to fajn holka. Ale čím dál tím víc mi připadá, že má v hlavě jenom piliny." 

Srdce mi tlouklo abnormálně rychle. Za normálních okolností bych sebou sekla o zem, kdybych tak moc nechtěla vědět, co řekne dál. 

"Jde o to, že nevím, jak jí dát najevo, že už se s ní nechci vídat."

A bum. Pomyslný pytel cementu mě málem posadil na zem. Řekl právě to, co si myslím, že řekl? 

"A co s tím mám společného já?"

"Ty budeš můj parťák."

Polkla jsem a začala se pomalu připravovat na peklo.

XXX

Plán byl prostý.

Mělo jít o držení se za ruce, laškování a možná pár objetí, protože co odradí holku spolehlivěji, než to, že ji někdo vyměnil za jinou, v hierarchii školy níž postavenou, a ani se jí to neobtěžoval říct? Neubránila jsem se myšlence, že kdyby ho měla opravdu ráda a znala ho, poznala by, že tohle by nikdy neudělal.

Druhý den po škole - bylo okolo druhé hodiny - kdy se polovina studentů hrnula z oběda a druhá na oběd, jsme spolu čekali pod schody. Hlasitě jsme se spolu bavili o tom, co bychom mohli podniknout o víkendu a já dostala za úkol, co nejvíc na něj sahat.

Jenomže Taylor nikde. A mě se příšerně chtělo na záchod. Položila jsem Jayovi prsty na rameno a donutila ho skrčit se.

"Musím si odskočit," zašeptala jsem.

"A nevydržíš to ještě chvilku?"

"Už ani minutu. Taylor už stejně nejspíš odešla, asi jsme ji přehlídli. Zkusíme to zítra."

"Dobře. Tak až jsi rychle zpátky. Mám příšerný hlad, zajdeme si někam na jídlo."

Procpala jsem se davem lidí až k toaletám. Všechny byly úplně prázdné. Když jsem z nich vyšla, na chodbě už bylo ticho.

Pak se ale ozvalo klapání bot. A já uviděla Taylor, jak si to štráduje mým směrem.

"Hele, ty," oslovila mě, když byla ve vzdálenosti asi 10 metrů. Když došla až ke mně, opřela se v úrovni mé hlavy loktem o skříňku. Byla vyšší než já a v tu chvíli působila majestátně. A zle. "Nevím o co ti jde, ale drž se od Wayna dál. Nezajímáš ho."

Bylo to jako z moc špatného filmu pro teenagery. Věděla jsem, co řekne, ještě před tím, než otevřela ústa. Následoval výčet toho, co jsem já a co on, přičemž na mně nešetřila hanlivými výrazy. 

"On je těžce mimo tvoji ligu," zakončila svůj monolog. To už se nade mnou doslova tyčila. Připadla jsem si hrozně malá a bezbranná. Bylo mi zle a chtěla jsem se prostě otočit a odejít, ale nohy mi přirostly k podlaze. Přemlouvala jsem se, ať alespoň něco řeknu, ale jen jsem naprázdno otevřela pusu. Musela jsem vypadat jako ryba na suchu.

"Jsem ráda, že mě chápeš." Pak odešla.

A když jsem se konečně byla schopná pohnout a chystala se odejít ze školy, zjistila jsem, že Jay už tam není. Ani Taylor.

Tak jsem jela domů.

XXX

Celý večer jsem přemýšlela nad tím, co všechno jsem jí mohla říct. Jedinou útěchou pro mě bylo pomyšlení na to, že jestli je tak hloupá, jak řekl Jay, ne všechno by musela pochopit.

Naopak celou noc, jelikož jsem nemohla spát, jsem se připravovala na to, co řeknu Jayovi. Nechal mě tam. Nenapsal, nedal o sobě vědět. Prostě zmizel.

Ale do školy druhý den nepřišel. Ani den poté. Třetího dne jsem se rozhodla nenápadně sondovat u učitelky dějepisu, která shodou okolností učila i Jaye. Zjevně si toho nevšimla, ale neodpověděla mi ani na jednu z mých otázek. Zkoušela jsem se poptat i na zkouškách. Nikdo ale nevypadal, že by ho postrádal. Všichni nad tím jen mávli rukou. Jediná učitelka hudební výchovy mi řekla něco užitečného. Jay jí prý napsal, že bude pár dní mimo město, ale koncem týdne se určitě vrátí.

Byla jsem naštvaná a nešťastná zároveň.

Než jsem ho uviděla, jak mi jde naproti.