Daisy

9.

"Kamarádi?"

Tamara přecházela po pokoji jako tygr po kleci. Pokaždé, když prošla kolem mého psacího stolu, přejela prsty přes lesklý přebal knížky, která tam ležela. "Daisy," povzdechla si a zastavila se u okna. "Daisy, proč kamarádi? Obě víme, že,"

"Obě víme, že já to jinak neumím," dokončila jsem za ni větu. Nebudu si hrát na to, že nelituji. Jsem si moc dobře vědoma toho, že jsem to zazdila. Když mě Jay odvezl domů, vypadalo to, že se mě znovu chystal políbit do vlasů. Neudělal to. V polovině pohybu se zastavil a přešel do poplácání po rameni. Vážně?

Od té doby ve mně hlodala maličká myšlenka, že to možná nebylo tak, jak jsem si myslela.

"Stala se z tebe zatracená Mary Sue!"

"Jak se opovažuješ?" Zvedla jsem se z křesla a přešla do protiútoku. Došla jsem až k ní a neomaleně do ní šťouchla prstem. "Tys tam nebyla. Neumíš si ani představit, jak mi bylo." Založila jsem ruce na hrudi a přenesla celou váhu na pravou nohu. "Bylo úplně jasný, že jsem to na poprvé pochopila špatně! Kdybys to viděla!"

Vybavila jsem si chvíli, kdy jsme stáli těsně naproti sobě. Viděla jsem mu hluboko, hluboko do očí. On žije v úplně jiném světě a já jsem si v životě sama sobě vystavěla příliš mnoho hradeb. Házím si klacky pod nohy a neumím s tím nic udělat. Jsem sama sobě překážkou.

"Jo, slyšelas!" křikla na mě. "Děláš ze sebe chudinku. To o čem tu mluvíš, by mohla být z fleku scénka z románu ve výprodeji! Ale pochop to, on o mě nestojí, nejsem dost dobrá. Nejsi dost dobrá tak akorát pro sebe!"

"Ale můj život není knížka. V knížce sakra víš, že skončí spolu, ale jak to mám vědět já?"

"No to snad přece poznáš!"

"Jestli jsi mi sem přišla udělat přednášku, tak zase můžeš jít." řekla jsem už o poznání tišeji a otočila se od ní. Je jedno, jestli má pravdu. Právě teď nepotřebuji nic jiného, než spát.

Nejlépe navždy.

XXX

Nejvíc ze všeho jsem si přála být neviditelná. Dokonce jsem nešla ani na oběd, abych se Jayovi vyhnula. Bylo mi jasné, že na další zkoušce na koncert se mi to už nepovede. Bylo fyzicky nemožné schovat se mezi třinácti lidmi.

Clara nic neříkala, což muselo znamenat jedině to, že už všechno věděla.

"Jsi úplně bílá." prohlásila Savanna, aby protnula ticho. Seděli jsme na trávníku v parku, protože znovu vylezlo slunce. Alespoň dočasně. Nevraživě jsem se na ní podívala, ale nic jsem neřekla. Musela si všimnout, že jsem naštvaná, proto místo aby mlčela, rýpla si ještě:" Vypadáš hrozně."

V duchu jsem jí přišpendlila na záda cedulku 'kopni mě' a sledovala, jak kráčí chodbou plnou lidí."Není mi dobře," zamumlala jsem. Byla jsem znovu tam, kde jsem začala. Soupeřila jsem se Savannou, která z nás je pro Jaye míň neviditelná. Zvláštní, že v tuhle chvíli jsem jí chtěla nechat vyhrát. Ale to by to nesměla být ona.

"Měla bys být doma," ozvala se tiše Clara a pohladila mě po zádech. Pak mi položila dlaň na ruku, kterou jsem divoce škubala sedmikrásky. Měl pravdu. Jsem jimi posedlá.

"Máte pravdu." zvedla jsem se. Podívala jsem se na každou z dívek a lehce se usmála. "Půjdu domů."

XXX

A domů jsem opravdu jela. Prvních dvacet minut. Pak jsem ale vystoupila z metra a vydala se jinam. Když jsem na místo dorazila, bylo to tam úplně jiné než posledně.
Park, do kterého mě Jay vzal, byl za teplého dne úplně jiný. Všechno bylo mnohem barevnější, jako když změníte filtr ve foťáku. Došla jsem k lavičce, na které jsme seděli. A našla tam jeho.
"Ahoj," špitla jsem a posadila se vedle. Bylo mi špatně. Opravdu špatně z toho všeho.
"Ahoj," vzhlédl ke mně a usmál se. Je zvláštní, že když u člověka nemáme šanci, uvědomíme si, jak moc je nádherný. A v tu chvíli mi Jay připadal dokonalý. Se vším všudy. Nikdy mi nepřišel tak krásný jako teď, když jsem mu byla tak blízko a přece jsem nemohla nic.
"Jak se máš?" zkoušela jsem improvizovat, ale bylo mi jasné, že tahle konverzace nebude mít dlouhé trvání.
"Co se změnilo?"
Překvapilo mě, s jakou nenuceností dokázal ignorovat moji otázku a bez sebemenšího zaváhání nebo nervozity položit tuhle. Na kterou jsem nechtěla odpovídat.
"Co by se měnilo?" Cítila jsem se trapně za tuhle taktiku, hrát si na hloupou, ale nic jiného mě v té chvíli upřímně nenapadlo.
"Ty. Vyhýbáš se mi."
"To není pravda."
"Ale jo."
Kousla jsem se do jazyka, abych se zastavila, než stačím vyžbleptnout nějakou hloupost. Najednou mi ta situace přišla absurdní.
"Chceš čistou pravdu nebo upravenou pravdu?"
Jay se zasmál a na moment zabořil obličej do dlaní. "Copak je upravená pravda stále ještě pravda?"
"Takže čistou pravdu?"
"Sem s ní."
Těžce jsem si povzdechla. "Jsem pako."
"Tak to mi neříkáš nic nového."
"Nauč se, že když po někom něco chceš, musíš být na něj hodný."
Jay se pousmál. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se při pohledu na všechny ty barvy uklidnit svou vyděšenou dušičku.
"Na co myslíš?" zeptal se po chvíli.
Na chvilku mě napadlo, že bych mu to všechno opravdu řekla. Začala bych tím, jak se mi stále vybavuje moje dětství. Rodinný dům, kde jsem vyrůstala, s mohutným stromem na zahradě. Malá chatrč vedle našeho pozemku, sotva o 3 pokojích a kluk, co tam jezdil za tátou opilcem. Potom bych zmínila, jak jsem jednou šla okolo, když zrovna dostal jeden ze svých záchvatů. Měla jsem míč, basketbalový. Odrazil se od obrubníku a zakutálel se až ke schodům na verandu oné chatrče. A pak ...
"Mám hlad." Chuť povědět mu to se vytratila ve chvíli, kdy jsem se v myšlenkách dostala k okamžiku, kdy jsem poznala, co byl Jayův otec zač. Idiot.