Daisy

3.

Náš rozhovor skončil stejně divně jako začal. Jay se prostě položil do trávy vedle mě, mezi zuby si strčil jednu sedmikrásku a zavřel oči. Nebyla jsem si jistá jestli usnul, dokud mu nevypadla z pusy a vzduch kolem nenaplnilo plynulé oddychování.

Nejdřív jsem tam jen seděla a pokoušela se dívat všude jenom ne na něj. Kolem pořád někdo chodil, tak jsem se se západem slunce rozhodla nechat spícího Jaye na pospas bezdomovcům a komárům, načež jsem posbírala své věci a odešla. Tramvaj mě zavezla ke kavárně a já se v ní tentokrát jenom na 2 hodiny ukryla.

V 18:00 mě s až děsivou přesností vystřídala Jesica. Vydala jsem se domů, pomocí sluchátek jsem se odřízla od okolního světa. Posadila jsem se na prázdné místo u okna a na moment vypnula. Vyrušil mě poplach někde hluboko v mojí hlavě. V zorném poli jsem zahlédla postavu v černé kožené bundě a trochu se lekla.

"Sleduješ mě?" vyhrkla jsem okamžitě, jen co jsem si vytáhla z uší sluchátka a zastrčila je do kapsy od bundy.

"Nechala jsi mě tam." odpověděl Jay, jakoby úplně přeslechl mojí otázku. Naklonil hlavu na stranu, přičemž se podivně usmál. Bylo to dost infekční.

"Nechtěla jsem tě budit." Málem jsem si prokousla ret, jak jsem se snažila zadržet úsměv.

"To je od tebe hezký." Přešlápl z nohy na nohu a podíval se na prázdné místo vedle mě a znovu se usmál. Posadil se.

Zmatená. Jo, to docela sedělo. Byla jsem zmatená asi tak jako pes, když stojí před zrcadlem, s rozdílem, že jsem do Jaye nešťouchala nosem, ani na něj neštěkala.

"Ty v tý kavárně pracuješ?" zeptal se najednou. Pokývla jsem hlavou. Žaludek se mi svíral, točil se a já měla pocit, že asi za chvilku vyvrhnu tu velkou spoustu latté přímo na jeho boty. Zatracený zaměstnanecký slevy...

"Možná."

"A jak si to myslela s tím světem?" Udivilo mě, že si ještě pamatuje, co jsem říkala, předtím než usnul. Poposedla jsem si trochu blíž k okénku, abych mezi námi vytvořila alespoň malou mezeru, ale tu okamžitě zasedl. "Jak jsi říkala, že jsi naštvaná."

"Zapomeň na to." zvedla jsem se ze sedátka, protože se blížila moje konečná. Slovem konečná nemyslím jenom to, že jsem vystupovala, ale taky konečná mých nervů. Ještě jedno slovo a srdce mi proskočí hrudníkem. "Někdy melu hlouposti, když jsem nervózní."

"Byla jsi nervózní?"

V tu chvíli jsem se jako na podpatku otočila a nadzvukovou rychlostí vyběhla ven do mírného deště.

_____________________________________

Seděla jsem jako princezna na hrášku před televizí, pod sebou naskládané čtyři velké polštáře, aby na mě Alaska nedosáhla. Mezi stehny jsem držela mísu popcornu, který ve mně co vteřinu mizel jako v černé díře.

Doma jsem tentokrát nebyla sama, ale rodiče už spali a já se skutečně cítila sama. Společnici mi dělala jenom ta vlezlá kočka.

Možná, že kdybych nevypila tolik kafe, byla bych unavená.

Možná, že kdyby mě tak nevyvedl z  míry, spala bych.

Možná, že kdybych ho neměla plnou hlavu, zdálo by se mi o jednorožcích.

Ale je hloupost říkat možná, protože už stejně nic nezměním.

Po chvilce civění do prázdna mě začaly svědit konečky prstů, a tak jsem se zvedla ze svého trůnu a šla se umýt. Pak do postele.

A o jednorožcích se mi rozhodně nezdálo...