Já- můj život (Jirka Král, Johnny Valda)

Prodloužený víkend u Jirky s Valdou- neděle

Celou noc jsem nemohla usnout. V noci jsem kolikrát pořád chodila sem tam v kuchyni.. Když jsem pak šla jednou do postele, zakopla jsem o tašky s oblečením, co jsem si koupila v pátek a rovnou jsem se tam rozplácla na zem:

"Do prdele!" trošku víc nahlas jsem zařvala.

Vzbudila jsem jak kluky, tak možná ještě celej barák...

"Co tu děláš?" zeptal se potichu a šel za mnou.

"Můžeš mluvit normálně, mě taky vzbudila." zakodrkal Honza z postele.

"Tak promiňte no.... Debilní tašky!" zastěžovala jsem si a Jirka mezitím rozsvítil.

Mžourala jsem, jak moje oči ještě nebyly zvyklé na světlo.

"Nemůžu usnout. Skoro vůbec jsem nespala. Pořád přemýšlím nad tou závětí a prostě vše okolo." a ukápla mi slza.

"Nebreč, nic tím nespravíš." řekl Honza a objal mě.

"Já nechci brečet, ale to samo.... Nějak mě nepřekvapuje, že mi vše, co měli odkázali. Jsem jedináček, ale, že pro mě šetřili peníze.. To fakt mě překvapilo a kolik peněz... Je to fakt hodně- 4 250 000... Mě prostě napadlo, že část peněz investujeme, jak to udělali rodiče před roky a pak to bude vynášet, ale teď o tom moc nechci mluvit..."

"Jo to chápeme.."

"A taky nechci dělat žádný pohřeb, uděláme rodičům náhrobek u nás na zahradě, stejně už je tam pohřbená babička s dědou." řekla jsem a sklopila hlavu dolu.

"Jo a je mi líto, že jsme včera nejeli do té ZOO, jestli chcete, jeďte tam ráno beze mě. Já jsem tam stejně byla o prázdninách."

"Ne to ne, to je v poho. Já tam už taky byl a navíc tam můžeme jet jindy." řekl Honza a držel mě za ruku.

"No nic, asi jdeme ještě spát ne?" navrhla jsem a všichni odsouhlasili.

Ráno:

"Proč mě vzbudí vždycky to blbý sluníčko, když mi svítí do ksichtu?" řekla jsem si ráno, když jsem se probrala a podívala jsem se na mobil kolik je hodin.

"Cože? To je už půl druhé? To snad není možné" vykřikla jsem a rychle si sedla.

"Ale je... Tak divíš se, když celou noc nespíš a usneš v šest?" řekl s úsměvem Jirka.

"Jak to víš, že jsem usnula v šest?" zeptala jsem se udiveně.

"Protože jsem nemohl usnout a ty jsi tu pořád chodila a v šest si začala chrápat." a zasmál se.

"Ale já nechrápu!"

"No ne, ale poznal jsem to, že spíš!"

Po našem rozhovoru jsem si šla dát sprchu a vyčistit si zuby. Ale ve sprše na mě přišlo smutno a začala jsem tam brečet... Snažila jsem to zastavit, nechtěla jsem, aby mě kluci zase viděli, jak brečím a utěšovali mě... Vyšla jsem z koupelny, ještě naposled jsem si utřela rukama oči a dělala jakoby nic, šla jsem do kuchyně, kde se už kluci ládovali špagetama k obědu.... 

"To jste čekali s obědem až na mě?" 

"No, měli jsme čekat i se snídaní?" zažertoval Jiřka.

"Haha, vtipný!"

"Naber si tam, máš tam misku." navedl mě Jirka.

......

Zeptala jsem se v kolik vstávali a oni, že prý v sedm... Trošku trapné, já jdu spát a ostatní vstávají...

 "A kdy Honzo pojedeme?" zeptala jsem se ho.

"Mně je to jedno, jak chceš ty... Tak až se najíme ?" navrhl Honza.

"Jo klidně!"

Po obědě:

"Tak už máš sbaleno?" ptal se Honza.

"Jo, tak to zatím naházej do auta, já se vezmu ještě kabelku." odpověděla a chytla kabelku.

"Tak ahoj Jirko!" zařval Honza na Jirku, když už šel dolů.

...

"Díky Jirko!"

"Za co mi děkuješ?"

"Že jsi mě povzbudil, jsi fakt můj nejlepší kamarád, nevím co bych bez tebe dělala!" a objala jsem ho.

"Taky nevím co bych bez tebe dělal."

Pak jsem mu dala pusu na tvář a seběhla všechny schody.