Já- můj život (Jirka Král, Johnny Valda)

Proč zrovna já?

Uběhly asi dva měsíce a upřímně jsem si těhotenství užívala čím dál víc... Sice to odnesli mí fanoušci na YouTube, protože jsem tolik nenatáčela. Jirka se pořád o mě staral a obskakoval mě.... Já i on jsme se na mimčo strašně těšili a přemýšleli jsem pořád nad tím, jak jí pojmenujeme... Padly návrhy jako- Kája, Katy a nebo Lily, ale já jsem byla hlavně pro Lily, takže myslím, že to mám v kapse :D. Samozřejmě jsme mysleli i na ten případ, kdyby to byl kluk, ale tam jsme se ještě úplně nerozhodli a navíc spíše počítáme s tou holčičkou, i když jeden nikdy neví... 

Jirka poslední dobou neřeší skoro nic jiného, než: Mě, dítě a občas YT... Ale čas na sebe si prostě neudělá... Dělá mi to starosti, protože mi přijde, že je ze všeho unavený a měl by si odpočinout... Přece nejsem ještě v devátém měsíci a stále dokážu normálně vstát z postele, aniž bych se musela rozkejvávat jak panák.... 

"Tak já jedu, ano?" řekl mi Jirka s úsměvem a políbil mě.

"Ano... A kdy se vrátíš?"

"No... Tak než tam dojedu do těch Pardubic... Pak než natočíme to video... No tak v sedm večer jsem doma, zvládneš to ne? Kdyby něco, hned volej!" řekl mi Jirka trošku nervózním hlasem.

"Jojo... A pozdravuj Menta!" pověděla jsem mu a chytla ho naposled za ruku, než odešel.

...

"Tak asi se jdu podívat na nějakej film.." řekla jsem si a pustila jsem si 21 Jump street, u kterého se vždy zasměji.

Asi v půlce filmu jsem něco zaslechla... Nějaké divné zvuky, připadalo mi, že to šlo z půdy. Po zádech mi přejel hnusnej chladivej pocit a naskočila mi husí kůže... Začala jsem se docela bát, i když jsem věděla že to bude maximálně nějaká lasička... Jo, lasička, já mám nápady, jak by se k nám dostala? 

Vzala jsem si baterku, kterou jsem měla jako vždy v šuplíku v chodbičce u vchodu a pomalu stáhla schody z půdy... Rozsvítila baterku a šla pomalu nahoru, v tom mě napadlo, že si vezmu radši nůž... Nevím, co jsem si myslela, že tam na mě vyběhne nějakej Zombie, nebo co? 

Pak jsem znovu vkročila na první schod a posouvala se pomalu nahoru... Byla to rychlost hlemýždí, no jestli ne pomalejší, když jsem tam vyšla, rychle jsem rozsvítila....  K údivu tam nic nebylo, maximálně krabice, práh a bordel... Pak jsem pšíkla, protože jsem alergická na práh a úplně se mi zamlželo před očima, když jsem je po chvilce otevřela, proběhla kolem mě kočka, já se jí lekla a udělala jsem krok dozadu, jenže nedošlápla jsem na podlahu, protože tam žádná podlaha ani nebyla s sletěla jsem rovnou dolů ze schodů a dopadla jsem až úplně na podlahu dole.

Na chvíli jsem asi omdlela, když jsem se probrala, pode mnou byla kaluž krve, strašně jsem se lekla a vyděsila, že se něco stane mý Lily... V tu chvíli jsem přemýšlela, jak se dostanu k telefonu, když ani nemůžu vstát, protože mě strašně bolela pravá noha. Pak jsem si uvědomila, že mám vlastně mobil v kapse tepláků... Vytáhla jsem ho, měl sice úplně prasknutý display, ale naštěstí fungoval.

Rychle jsem vytočila číslo Jirky, ale ten to nezvedal.

"Co sakra děláš? Že to máš vypnutý?" pomyslela jsem si a nevěděla co dělat dál.

Přemejšlela jsem, jestli už dojel Jirka k Honzovi a usoudila jsem, že zavolat mu můžu... S minimální šancí, že to MenT zvedne (známe ho) jsme vytočila jeho číslo... Asi po půl minutě, už jsem chtěla zavěsit. Když v tom:

"Ahoj, co potřebuješ? Chceš k telefonu Jirku? Ted přijel" řekl klidným hlasem Honza.

"Jo, dej mi ho prosím!" řekla jsem možná trošku protivně.

Hrozně jsem se bála, ne o sebe, ale o mojí malou Lily.

"Ahoj, děje se něco lásko?" řekl Jiřina znepokojivě.

"Jirko, já se bojím... Nevím co mám dělat?!" tak trochu jsem na něj vykřikla.

"Co se stalo?"

"Já spadla ze schodů a krvácim... Jirko, co mám dělat!?"

"Ježišimarja... Počkej já zavolám sanitku a při..." nestihl ani doříct.

Mně se zamotala hlava, před očima se mi úplně začernilo a přestávala jsem úplně vnímat, vypustila jsem z ruky mobil, který dopadl do kaluže krve vedle mě. Opět jsem omdlela.

Jirkův pohled:

"Halo! Jsi tam? Co se děje? Odpověz!" křičel jsem vystrašeně do mobilu a MenT zatím na mě vystrašeně koukal.

"Něco se stalo, spadla ze schodů, nevnímá, musím zavolat sanitku, RYCHLE! TEĎ!" řekl Jirka vyděšeně Honzovi a rychle vytočil 155.

.....

Kaččin pohled:

Pomalu jsem otevírala oči, do kterých mi zářilo ošklivě silně svítící světlo, viděla jsem vedle mě Jirku, hned mi bylo jasné že jsem v nemocnici...

Jirkův pohled:

Už otevírá oči, rychle jsem ji vzal za ruku... Jak jí to řeknu? 

"Ahoj zlatko!" řekl jsem jí milým hlasem a políbil jí na tvář.

"Ahoj... Co se stalo? Já si nc nepamatuju?" zeptala se mě svým laskavým hláskem a já veděl, že jí nemůžu lhát.

Podívala se na své břicho a šáhla ne něj.

"Kde je? Co se stalo?" se slzami a nadějí v očích se na mě podívala a zeptala se.

Já to nevydržel a začal brečet taky... Ne to nemůžu, to jí nepomůže, že budu taky bulet jak želva...

"Já... Já, je mi to líto...  Lily, už není" a se stékající slzou po tváři jsem jí pohladil...

Ne, hůř jsem to říct nemohl... Jsem fakt hroznej a ve svých myšlenkách jsem se trestal za to, že jsem jí vůbec opustil a že nic takovýho by se stát nemuselo...

Kaččin pohled:

Podívala jsem se směrem ke břichu... Ne, kde? Co? Ježiši.... To není pravda!

"Kde je? Co se stalo?" zeptala jsem se Jirky a okamžitě jsem se rozplakala...

Když jsem viděla, že Jirka začal plakat taky, bylo mi to jasný! 

"Já, je mi to líto... Lily už není" řekl Jirka a z mých myšlenek se vytratila všechna má naděje...

"Tohle nemůžu vydržet, takovouhle bolest v životě nesnenu! Proč zrovna já!" a slzy se mi proudem roztekly po tvářích.