Ztracená smečka

Kapitola 1 - Ticho před bouří

 Do rána toho dne bylo vše v naprostém pořádku; ve vzduchu nebylo cítit nic neobvyklého, zvířata se chovala zcela normálně a dokonce i dvounozí si všímali svého, jako jindy. Avšak toho dne to bylo jiné a Grippen to cítil už od té chvíle, co se probudil ve svém pelechu. V domě jeho dvounohých právě probíhala velká rekonstrukce a tak bylo všude cítit neuvěřitelné vlhko. Grippen byl jediným psem v rodině a tento post mazánka si náramně užíval. Nebyl nijak nadšený, že se stále musí probouzet do toho nepříjmeného prostředí a dával to najevo tak, že chtěl každou chvílí ven. Ani dnes to nebylo jiné. Hned jak se rozkoukal a protáhl své přední nohy, našlapoval si to ke svému dvounohému. Ten seděl zrovna u stolu nad domácími pracemi. Grippen zakňoural a zapanáčkoval u židle dvounohého. Chtěl by jít cvičit, strašně moc, ale věděl, že dnes není ten den. Dnes půjdou do psího parku, kde potkají nemalé množství otravných křapíků a vrátí se zase domů. Aspoň, že odtud na chvíli zmizí. 

 Dvounohý se při pohledu na Grippena koukl na čas, jakoby zapomněl, že má vůbec nějakého psa a vstal. Zašel nejdříve do koupelny, kam ho chtěl Grippen pronásledovat, a poté do předsíně, kde vzal pamlsky a disk. Docela spěchal a tehdy Grippen ucítil, že né všechno se zdá být v pořádku. Poté, co mu byl dán postroj si ho vzal dvounohý na vodítko a v mžiku vyšel ven. Venku se Grippen cítil zvláštně, bylo okolo nezvyklé ticho. Grippen o tom však neměl čas přemýšlet, když se zastavil uprostřed cesty a naslouchal, páníček ho popotáhl směrem k parku. Měl dneska nějak naspěch.

 V parku tentokrát nebylo mnoho psů, nestávalo se to často, ale bylo tu pouze okolo tří psů, kteří se bezhlavě honili mezi sebou. Ještě před vchodem byl Grippen puštěn z vodítka, věděl, kam může a kam né a co se stane, když uteče. Neměl ani důvod utíkat. Trochu od svého majitele popoběhl a poté na něj hodil netrpělivý pohled. Už chtěl, ať mu ten disk hodí. Takhle mohl na chvíli zahodit své obavy. Tak honem, hoď mi ho! snažil se dvounohého vyzvat, ale ten mu nevěnoval pozornost. Když Grippen pochopil, že obíháním okolo svého majitele nemá šanci upoutat pozornost, začal prosebně štěkat. Mudi není žádné velké plemeno, od kterého by štěknutí znělo jako hrom, ale vytrvalost mají úžasnou. A to i v hysterickém štěkání.

 ,,Nojo, uklidni se,'' pronesl otráveným hlasem jeho majitel a pokračoval v cestě. Směrem k malému rybníku, kde se zdržovali dva dvounonozí se psy, vytáhl disk a hodil ho směrem k vodě. Grippen, jako naprostý blázen do disků, byl samozřejmě připraven disk chytit a tak za ním běžel, odrazil se a skončil ve vodě. Ale s diskem! Dvounožec ho takhle napálil už po několikáté, takže byl na to zvyklý. A ani mu to nijak nevadilo, byl přeci hezký, teplý podzimní den, akorát tak na koupání. Vylezl s diskem ven a oklepal ze sebe všechnu přebytečnou vodu. Upoutal tím pozornost jednoho ze psů, šedého vlčáka. Grippen upustil svůj disk na zem a zůstal stát se vztyčeným ocasem. Mezitím dorazil jeho dvounohý k majitelům dvou psů.

 ,,Jé, co je to za rasu?'' otázal se fascinovaně Grippenův majitel.

 ,,To je Československý vlčák'' 

 ,,Takoví se tady jen tak nevidí!''  Konverzace mezi dvounožci by pokračovala vesele dál, kdyby Grippen nevystartoval po vlčákovi. Vůbec se mu nelíbilo, že si ho tak pečlivě očmuchával a tak mu chtěl prostě ukázat, jak voní jeho vlastní krev. Tahle idea se mu však nevydařila, ani v nejmenším.

 ,,Aci! Aci!'' začala hystericky hulákat majitelka vlčáka.

 ,,Proboha! Grippene! Ty skřete, pojď sem!'' Grippenův majitel musel okamžitě zasáhnout. Přiskočil ke psům, chytil Grippena za postroj a stlačil ho k zemi, načež se pustil vlčákova krku. Ten se oklepal a podrbal, jeho majitelka k němu okamžitě běžela. Druhá dvounožka tam jenom postávala se svojí labradorkou a nenamáhala se zajímat o situaci.

 ,,To si dovoluješ na velký, když to nečekaj, co?'' pronesl Grippenův dvounožce, držel ho u země a plácl ho přes čumák. Grippen jenom tiše zamručel. Vlčákova majitelka ho 'oprášila' a obořila se na Grippenova dvounohého

 .,,Zatraceně, proč ten pes nemá košík? Držte si ho dál!'' byla rozzuřená a Grippenův majitel nemohl odporovat. Dal si ho na vodítko a odtáhl ho pryč od dvou cizích psů. Byl nehorázně naštvanej, ale Grippenovi to ukáže až doma. Grippen se ještě otočil za psem a rád by se i zastavil, ale nemohl.

 ,,Jen počkej příště!'' pohrozil vlčákovi. Za tuhle jeho náladu mohl fakt, že se blíží něco opravdu nepříjemného. Od rána cítil nejen vlhko, ale i takové to ticho před bouří. Možná to jeho pániček taky cítil, možná ne, ale někdo ze psů to cítil musel. Aspoň doufal, že není blázen. Na obloze se začali shromažďovat mraky, takže doufal, že to stihnou domů dřív, než začne pršet. pro jeho mokrý kožíšek by to bylo určitě hodně nepříjemné.

 Cesta zpět domů se dala považovat za klidnou, ale hodně 'nakrátko'. Jediné pozastavení měl Grippen na přechodu, kdy byl na jedné straně on a naproti němu hysterický Neměcký Ovčák. Ovčák štěkal a vyl, jeho majitel se ho snažil uklidnit, ale marně. Jeho vytí přehlušovalo jakékoliv tikání semaforu. Nebylo to ledajaké vytí. Bylo varovné. Grippen to cítil, poslouchal ho s nastraženýma ušima, žádný jiný zvuk pro něj v tuhle chvíli nehrál roli. Když se na semaforu rozsvítila zelená, jeho majitel cukl s vodítkem a Grippen se rozešel směrem na druhou stranu. V moment, kdy se oba psi míjeli uprostřed přechodu, ovčák na Grippena cosi zamumlal.

 ,, Buď na pozoru!'' jenže jeho hlas se pro Grippena zmítal i ve shluku aut, pobídek jeho majitele a znervozňující tikání semaforu. Sotva ho slyšel, ale věděl, co říkal. Věděl to moc dobře. Hned jak přešel přes přechod, jeho vnímání reality se zase vrátilo do normálu a on se zase mohl věnovat svému majiteli, který ho doma potrestá za dnešní scénu v psím parku. Doma ho tedy nečeká nic dobrého, divný pach ticha před bouří, vlhkost a ještě trest. Bude to však muset přežít, protože ho v následujících dnech čekají ještě mnohem horší věci.Při prvním kroku přes prah domu ucítil Grippen, jak se za nim zavřela vrátka a skrčil ocas mezi nohy. Stuhl mezi předsíní a kuchyní, nesměl už udělat ani krok. Hned jak si dvounohý zul boty, zamířil k němu. na začátek ho plácl před zadek a poté ho však za kůži za krkem a vyzdvihl ho do výše svých očí. Nebylo totiž nijak těžké, utáhnout jednou rukou těch dvanáct kilo, co Grippen vážil. Určitě né pro někoho, jako byl Grippenův majitel. Řekněme, rozený dřevorubec.

 ,,Co sis jako sakra myslel? Co sis zatraceně myslel?'' vyhrkl a upustil Grippena na zem. ,,Zmiz mi z očí!'' dodal nepříjemným hlasem a Grippen se skrz kuchyni odklidil do ložnice pro hosty, kde nebylo tak vlhko jako v jeho pelechu, situovaném v obýváků, kde byla rekonstrukce v plném proudu. Dokud na něj dvounohý viděl, plížil se se skrčeným ohonem, jak ale dorazil do ložnice, oklepal se a narovnal. Nebyly to nijak extra kruté tresty, ale pro vymazlence jako je Grippen to byl skandál prvního stupně. Avšak zvykl si. Věnoval ještě jeden pohled výhledu z okna, výhledu na zahradu a malé části města, a lehl si na postel. To mohl, ale jen když nebyla v plánu žádná brzká návštěva. Nedávno tu někdo byl, z čehož Grippen usoudil, že tu dlouho nikdo nebude. Jeho páníček neměl nijak extra rád, když se mu někdo cpal do domu v době rekonstrukcí. Grippen ležel klidně na posteli a čekal, kdy už se konečně rozduní déšť na střeše a jemu se bude spát lépe. Mezitím přemýšlel, co se mu ten pes na přechodu snažil sdělit. Nebylo na tom moc moudra, taky cítil, že je něco v nepořádku a nemusel mu to říkat ještě někdo další. Aspoň věděl, že není sám, kdo se cítí tak hrozně divně. Aspoň není jediný, kdo to cítí ..