Light page of the prison [CZ Larry Stylinson]

Two

Četli jste

Už přijel a přivádějí ho dovnitř... No ty vole. Tohle ne. Kudrnaté hnědé vlasy, samé tetování. Hlavu měl sklopenou, i když bych mu rád viděl do očí. Snad někdy příště. Vždyť ho budu všude vodit, tak snad se mu do očí podívám.

V tu chvíli se otočil a podíval se směrem ke mně. Prvně jsem se mu podíval do očí, i když tohle zní asi logicky. V životě před tím jsem ho neviděl. A teď? Nedokážu si v něm představit toho pedofila, který znásilnil tolik chlapců. Což mi říká, že je podobný, jako já. Ne, nedokázal bych znásilnit desetiletého kluka, ale je gay, což jsem i já. A tohle o mě ve věznici všichni vědí, teda všichni. Vězňové to samozřejmě nevědí, ale všichni dozorčí a vedoucí a všichni ti, ti to o mě vidí. A já se za to nestydím.

Když se na mě podíval, uviděl jsem jeho oči. Vypadaly božsky.. Krásné smaragdově zelené oči, takové jsem ještě nikdy a na nikom neviděl. Vždyť vypadá, jako anděl. On nemůže být... Ne, Louisi. Nemůžeš mít takové myšlenky, vždyť ta osoba znásilnila tolik kluků, kolik ty v životě mít nebudeš a zřejmě ani nebudeš chtít. Nesmíš na tohle myslet.

.

Došel jsem domů, bylo devět večer a já byl totálně unavený. Takže jediné, na co jsem se dokázal přimět bylo, že jsem se zašel osprchovat a pak jsem si šel lehnout. Dlouho jsem ale nemohl usnout, protože mi v mysli stále běhaly Harryho oči. A ne a ne je dostat z mysli. Vlastně jsem se divil, že jsem nakonec usnul.

„Louisi.. Pojď sem." Volal na mě neznámý hlas. Jenže ten neznámý hlas byl tak božský, že jsem neodolal, a šel jsem. Neznal jsem ten hlas a ano, za osobami, které neznám bych sice neměl chodit, ale já podlehl a šel jsem.

„Posaď se na postel, já si musím ještě něco udělat." Řekl znova božský hlas. Postel byla jediná v celé místnosti, když nepočítám 2 lampy na stropě a dveře. Posadil jsem se. V té chvíli na mě ale někdo ze tmy vyskočil a začal mě přivazovat k rámu postele. Přivazoval mě drsně. To stejné zopakoval i u nohou. Když dokončil, co začal, otočil se pro jakýsi předmět. Poznal jsem ho po chvíli, byly to nůžky. V té chvíli se mi zrychlil tep a já měl husí kůži po celém těle. Začal se s nůžkami přibližovat k mému tělu. A střihl. Vlastně jsem vydechl, když jsem zjistil, že mi rozstřihává jen tričko. Tohle udělal i s mými kalhoty a, a dokonce i boxerky mi rozstříhal. Takže teď jsem ležel na neznámém míst s člověkem, kterého zřejmě neznám. Jenže v tu chvíli jsem ho poznal, když se konečně rozsvítilo světlo. Kudrnaté hnědé vlasy, tetování a.. A smaragdově zelené oči. Byl to Harry. Začal jsem křičet.

„Pšššt, tohle bych ti neradil. Když budeš hodný, nebude to tak bolet."

„O jistě znásilnění nikdy nebolí." V tu chvíli mi však vrazil do pusy šátek.

„Řekl jsem ticho, kurva."

V tu chvíli jsem se probudil. Začal jsem osahávat postel a kontroloval jsem, jestli mám na sobě boxerky a tričko, které jsem měl, když jsem usínal. Všechno bylo tam, kde mělo být a já byl doma. U sebe doma ve své posteli. Byl jsem spocený, a když jsem se podíval na hodiny, byly 3 ráno. Ještě jsem mohl spát skoro tři hodiny, protože u nás se dozorčí střídají až v 8 hodin a já to mám, autem, do práce sotva 20 minut. Vždycky jsem vstával před sedmou. Jenže já už usnout nedokázal. Nechápal jsem, jak se mi mohl Harry dostat takhle do hlavy a skončilo to tím, že mě chtěl ve snu znásilnit.

Nakonec jsem usnul po čtvrté hodině. I ty 3 hodiny, které jsem před sebou měl, mi stačily. Jen jsem se bál přijít do práce, protože jsem věděl, že jsem to já, kdo má Harryho na starosti. A jak znám s povídání od ostatních, nebudu to mít jednoduché. Vězni totiž všem nadávají a křičí a plivou okolo sebe. Toho jsem se bál nejvíce.

Vzbudil jsem se ve čtvrt na osm, což bylo poměrně pozdě. V tuto chvíli už jsem na cestě ke garáži, která je asi 5 minut od bytu. Takže jsem se rychle oblékl a utíkal jsem k autu. Naštěstí jsem tam byl v půl, což sice normálně už jsem na cestě, ale tohle jsem v tuto chvíli neřešil.

Do práce jsem přijel 5 minut před osmou, doprava v těchto hodinách je šílená.

„Louisi, jdi rovnou k Harrymu, musíš ho doprovodit ke snídani. Víš kam, že?"

„Jo, dík za info. Vím." Řekl jsem, když jsem se převlékl. Došel jsem k Harryho cele. V tom mě polil studený pot. Bál jsem se a hodně. Zvláště po tom snu. Nádech, výdech a vešel jsem.

„Harry, je čas na snídani." Harry ležel na posteli. Ale nespal, jen ležel. „No tak, vstávej. Já to s vězni ještě neumím a nechci hned řvát." V tu chvíli vstal a podíval se na mě. Zase jsem viděl do těch jeho zelených očí.

„Takže jsi nováček, jo?" řekl přidrzle.

„Ne, u-už jsem tady r-rok." Kurva, Louisi, vzpamatuj se.

„Aha." V tu chvíli stál Harry těsně u mě. Voněl. Shit. „Tak jdeme, ne? Mám docela hlad."

„J-jo, j-jasně. Jen ti budu muset dát pouta."

„Jo, v klidu." Řekl a natáhl ruce.

Do jídelní místnosti to byl kousek, a Harry. On je zřejmě jiný. Už to, že si nechal dobrovolně nasadit pouta na ruce, bylo zvláštní. A cesta? Ta probíhala úplně v klidu. Neřval, nenadával ani neplival okolo sebe. Harry bude zřejmě zvláštní případ...

Tessí