Light page of the prison [CZ Larry Stylinson]

Four

Louis

Ach bože, jak jsem to mohl udělat. Ani sám nevím jak, ale nakonec jsem se mu přiznal. Dobře, jeho řeči o tom, že mám ženský zadek a mé pohyby, mi trochu vadili. Ale pravda je taková, že není první, kdo mi to řekl. Jen jsem to nechtěl říkat zrovna jemu. Možná, že kdyby udělal něco jiného, než to, že znásilnil kluky, tak bych mu i na otázku teoreticky odpověděl. Z části doufám, že mi moc nerozuměl, ale spíše se přikláním k variantě, že mi rozuměl až moc dobře. Teď abych se ho začal opravdu bát. Ale stále jsem měl v hlavě tu jeho větu "Jestli mám s tebou řešit vagíny nebo vymrdané zadky.". Zatřásl jsem hlavou, a doufal, že mi to pomůže. Samozřejmě že to nezabralo, a já věděl, že za hodinu bude čas, odvést ho na večeři. Pak ještě zpátky a bude osmá hodina, což bude chvíle, kdy odsud zase konečně vypadnu.

Sedm hodin. Čas odvést vězně k večeři. Nechtěl jsem, opravdu hodně jsem nechtěl. Bál jsem se, co bude chtít zase řešit. Ale musel jsem jít. Něco mi říká, že i kdyby mě vyměnili za někoho jiného, Harryho bych stejně denně potkával v jídelně nebo na chodbě. Takže jsem se o to ani nechtěl pokoušet.

"Harry, večeře." křikl jsem, když jsem vstoupil do cely. Na jeho tváři se nacházel úsměv, který se mi vůbec nelíbil. Byl...něco mezi úšklebkem a nadrženým výrazem. Vůbec se mi to nelíbilo. Vstal. Poslušně si nechal nasadit pouta. Stále se na mě díval a stále měl na sobě stejný výraz. Začínal jsem se ho bát, ale doufal jsem, že to není na mě znát. Mám špatný odhad..

"Bojíš se?" zeptal se. Trochu jsem se vylekal.

"N-ne, proč bych měl." Začal se hlasitě smát. Poznal to. Ale, kdo by se ho nebál. Zvláště po včerejším rozhovoru, že..

"Ale no tak, Lou." Zase to řekl. Nah.. Nenáviděl jsem ho už ve chvíli, kdy jsem se ho prvně dotkl a kdy řekl mou přezdívku a moje nenávist stále roste a není se co divit..

"Jsme tady. Uvidíme se za půl hodiny." vydechl jsem si. Ještě jednou Louisi, to zvládneš, povzbuzoval jsem se. Sice to moc nezabralo, ale alespoň něco.

Harry

Bojí se mě. Dobře. Popravdě, kdo by se nebál osoby, která znásilnila kluky, když je sám mužského pohlaví a navíc, po tom rozhovoru při cestě z oběda, se skoro "přiznal", ze. Ale nepřiznal si to. Asi nechtěl. Spíše to nechtěl přiznat přede mnou. Ani nemusel, chlapeček.

A večeře? Furt stejný blivajs, jako oběd. Jen tentokrát to byly nějaké knedlíky a omáčka, která, měla být podle všeho, rajská. Ale do ní měla daleko, no.. Jenže jsem věděl, že další jídlo bude až ráno a že v celé mám maximálně plastovou sklenici a pet láhev. Proč je všechno v plastu? Z jednoduchého důvodu. Protože bychom se mohli o sklo řezat a já nevím co ještě. Tohle jsem si zapamatoval. Tohle a Louise. Pohled na jeho prdel a jeho pohyby. Dále pak dokonalé rty, které bych chtěl políbit. Co nejdříve a drsně. Žádné pusinkování a já nevím co. Ne, Harry Styles nemá rád romantiku. Je rád vůdčí a rád hraje drsně. Jo, tohle jsem já.

Když přišel Louis, stále jsem v jeho očích viděl strach.

"Jaká byla večeře?" Ne, já neměl chuť se bavit o mé večeři. Takže jsem změnil téma.

"Louisi, jsi panic?" Tohle ho zaskočilo, a hodně. Zčervenal se. "Takže jo." Usmál jsem se.

"C-co? N-ne, nejsem."

"Ale no tak. Určitě by ses tak nečervenal, kdybys nebyl."

"Dělej jak myslíš." Snažil se, aby jeho odpověď zněla způsobem, že už se mě nebojí, ale nevyšlo mu to.

"A už sis ze sebou hrál?" Začal lapat po dechu. To je jasné. Je gay, navíc panic, ale už si ze sebou hrál.