5 Brothers, 5 Problems

8. Everything what you want

"Nell?" oslovil mě.

"Jo?"

"Ty se bojíš?"

--

"Bojím? Proč bych se měla bát? Nebojím se." zakroutila jsme hlavou a abych tomu dodala tu opravdovou podobu, snažila jsem se ten strach opravdu zahnat. Byl tam, ale to Kevin nemusí vědět. Nikdy mi nedělalo problémy pořádat takový akce.. proč tak najednou?

"Jo, jasně.." zaslechla jsem.

"Nebojím se." A abych to dokázala, prošla jsem kolem něj, sotoupla na první schod a potichu vydechla. "jdeš taky?"

"Já jen čekám na tebe. " zasmál se a dloubnul mě od žeber, čím mě popohnal o schod dál a zavřel za náma ty obrovský dveře. Teď už neutěču.

"Kam teď?" zeptala jsem se, ale stále jsem byla otočená čelem ke Kevinovi. Tedy čelem ke dveřím, zády ke schodům.

"Kdyby ses otočila, tak zjistíš že je tu jen jedna cesta." řekl během toho co kolem mě procházel dolů. Pravda. Blbá otázka.

"Kam to vlastně vede?"

" Do takový chodbičky kterou můžeš projít nouzovým východem ven nebo do sklepa."

"Takže jdeme ven-"

"No, mohli by jsme. Kdyby se klíč od toho východu předloni neztratil." přerušil mě, pro mě zprávou která by mě dokázala dostat do hrobu, pro něj sladkým humorem, kterým si zpříjemníte den.

"Aha." takže do sklepa? Představa mě a Kevina ve sklepě prolezlým pavoukama, obaleným pavučin se spoustou mrtvejch mušek v nich mě moc nevzrušuje.

"Myslíš na mě?" zeptal se Kevin, kterej byl o několik schodů níž než já.

"Proč bych měla?"

"Za poslední chvíli si nejmíň 4krát zakopla během toho co mi zamyšleně koukáš do zad" mrknul na mě a pokračoval dál.

"Nemyslíš si náhodou moc?" na to se jenom zasmál.

Myslím, že dnešní noc bude zajímavá nejen tím že ji strávím s Kevinem. Během našeho rozhovoru jsme stihli dojít k již zmiňovaným dveřím, který vedli- ne ven. Kevin mi elegantně otevřel dveře a nechal projít jako první. 

"A co tady vůbec budeme dělat?" nahodila jsem, jelikož mě to dotcela zajímalo.

"Čekat." tak zněla jednoduchá odpověď. Budem teda čekat.

Teď mě čekal vůbec první pohled na místo kde strávím nejmíň část týhle noci.

"Líbí se mi to tady." řekla jsem ironicky když jsem neviděla nic jinýho než pěkně hustou tmu. Najednou jsem jen slyšela jak  Kevin cvakl s vypínačem a mě oslepil náhlý příval světla. Když jsem si na něj zvykla, rozhlídla jsme se konečně kolem. Nemohla jsem uvěřit svým očím... byl to sklep. Obyčejnej klep, kterej často každej mívá doma, a na to že byl o něco větší. Plus ke všemu, za dalším rohem byla místnůstka přidělená uhlí. Sklep.. jednoduše, všichni si to dokážeme představit. Byla tady taky rozvrzaná stolička na kterou jsem si po menším váhání sedla ke Kevinovi. 

"Tak co na to říkáš?" pověděl zatím co rozhodil rukama, aby byl aspoň trochu dramatickej.

"Nic lepšího by nebylo?" nadějně jsem se zeptala, ikdyž jsem sama dávno věděla odpověď. Dosvědčil mi to jeho výraz s názvem 'děláš si ze mě prdel?'  ".. už se neptám." rezignovala jsem.

A tak začala necelá čtvrt hodina trapnýho ticha, jak já to nesnáším. Takhle se ta noc opravdu prodlouží. Dokonce jsem se skoro dokopala navázat nějaký téma, pak jsme si to ale zase rozmyslela.

"Tak.." ozval se.

"Tak.." odpověděla jsem. Uslyšela jsem povzdech.

"Budem se o něčem bavit?"

"O čem bys chtěl?"

"Netuším.." a tak Kevin uzavřel naší konverzaci na další dvě minuty. ".. máš ráda zmrzlinu?"

"Kdo by neměl." zasmála jsem se.

"Třeba já ne" vyvrátil mi moje tvrzení s naprosto vážným výrazem " a opravdu ne, nedělám si prdel, prostě jsme se jednou na táboře s kámošem zúčastnili soutěže o snězení největší hroudy zmrzliny, kterou si kdy viděla" zavzpomínal když to vyprávěl, všimla jsme si toho, protože jsem ho docela zaujatě pozorovala.. kdo sakra nemá rád zmrzlinu?! ".. divila by ses ale vyhráli jsme. Bohužel pro nás jsme měli zmražený mozky i žaludky, opatlanou pusu a po čtyřech hodinách na záchodě jsem pochopil proč můj táta vždycky odsuzoval takový soutěže." zasmála jsem se s ním.

"Chtěla bych tě vidět s tou upatlanou pusou." smála jsem se dál, nemohla jsem si pomoct, ta představa byla přímo jako nějakej povedenej komiks v novinách.

"Nesměj se" zavyhrožoval, ikdyž se smál se mnou " s upatlanou pusou by mi to neslušelo." namítl uraženě.

"Já  si myslím, že by to vypadalo líp než teď." řekla jsem, během toho co jsem držela silou vůle koutky v jedný rovině.

"To si neměla říkat" podíval se na mě vražedně " teď tě chytnu, svážu, pověsím na hák co je za rohem, roztrhám ti oblečení, pak si s tebou budu dělat co budu chtít před tím, než tě mučivě zabiju."

Au. Polkla jsem. Díval se mi přímo do očí, v tom tichu a přítmí a říkal to s takovou klidnou vážností, že jsem se vážně začala bát.. dokud se ten pitomec nezačal smát. Idiot.

"Ty skočíš na všechno" nekontrolovatelně se smál během toho co sebou házel ze strany na stranu " ani žádnej hák tu není."

Blbeček. Plácla jsem ho přes rameno a snažila jsme se aby ta rána byla co největší. Že se mi to nepovedlo jsem zjistila když to s ním ani nehlo a Kevin se na mě povídal dosti ironickým pohledem.

"Proč tady s tebou vůbec sedím? Stějně nás nikdo nehledá." řekla jsem uraženě, zvedla se a chystala se odejít. Nestihla jsem to protože mě Kevin chytl za ruku.

"Nikam nechoď."

"Proč? Určitě už ta pitomá hra skončila."

"Co když jsem tě jsem nezatáhl kvůli hře?" řekl svůdně a víc se ke mně nahnul. Jen jsem zvedla obočí.

"Tak to máš blbý." vytrhla jsem mu ruku a rozešla se ke dveřím.

"Ne, počkej!" křiknul a doběhl mě.. " nikam nechoď" prosebně se na mě podíval, jen jsem, ho sledovala "prosím."

"Proč? Jen tak?" zeptala jsem se.

"Co?" zamračil se " co jen tak?" povzdechla jsem si. Nepochopil mě.

"Myslela jsem tím.." klesla jsem hlasem, trochu  drama neuškodí " co za to?" řekla jsem provokativně.

"Co za to?" zeptal se pro jistotu.

"Hm." přikývla jsem s drzým úšklebkem.

"Chceš to říct?" zvedl jedno obočí s polovičním úsměvem. Když jsem přikývla, tak přišel blíž chytl mě za rameno, sklonil se a zašeptal mi do ucha: ".. cokoliv co budeš chtít."