5 Brothers, 5 Problems

9. Post photo on facebook

"Cokoliv?" ušklíbla jsem se.

"Jo." zašeptal.

"Tak dobře." řekla jsem na můj vkus až moc ochotně. sedla jsem si zpět a čekala co bude dělat on.

"A řekneš mi co budeš chtít?" otočil se za mnou s nadrženým úsměvem. Ha, kdyby jsi věděl.

"To teď není důležitý, jen nesmíš na ten slib zapomenout" provokativně jsem na něj mrkla.  Kevin se taky jako já vrátil do původní pozice a začalo nové kolo našeho mlčení.

"Co teď?" zeptal se.

"Ty jsi tady chtěl zůstat!" vyčetla jsem mu. Na to se jen zasmál.

"Zkusím něco vyhrabat" řekl a přešel ke skoro rozpadlý skříni co tady byla. Chvíli se tam přehlaboval a pak zase promluvil: "myslel jsem že najdu třeba karty nebo tak něco, ale je tady úplný hovno."

"Chceš hrát mariáš?" zasmála jsem se "nic lepšího tě nenapadá?"

"Napadá mě spousta lepších věcí, ale rozhodně jsem si to nikdy nepředstavoval ve sklepě" promluvil, behěm čeho se na mě podíval a úchylně zvednul obočí předtím, než hlavu zase strčil zpět do skříně."ovšem stačí říct."

"Jaký věci?" kousla jsem se do rtu. Zvolíme trochu jinou taktiku, navíc provokování mi jde docela dobře, řekla bych." pověz mi to."

Zasekl se v pohybu a upustil všechny věco najednou, co držel v ruce. Otočil se a váhavým krokem si to mířil kě mně.

"Radeji bych ti to ukázal" zašeptal "mluvení už se v týhle době moc nepoužívá." ušklíbnul se a svojí rozlámanou židli si přisunul ještě blíž ke mně.

V tý chvíli jsem se zvedla a obkročmo si mu sedla na klín, Podle jeho pohledu bych řekla, že to čekal.

"Zkus to." zašeptala jsem mu do ucha a zapletla prsty do vlasů.

"Víš," řekl a pak mě chytl za zadek za který mě na sebe přimáčk blíž. "umíš provokovat opravdu dobře" pokračoval klidně běhěm čeho mi vydýchl na krk. Můj spodek na jeho mu nedělal žádný problém " ale vsadím se že jsou věci, který umíš ještě líp."  dořekl a rukama přejel podél mých boků nahoru na záda a zase zpět.

"O tom nepochybuj" zasmála jsem se "ale nemyslím, že ty to někdy zjistíš." znovu jsem zašeptala a s přivřenýma očima si ho prohlídla. Jen se zasmál.

"Nikdy neříkej nikdy" zasmál se a zvednul mě ze sebe "myslím, že jsem v tý skříni něco našel."

"Něco zajímavějšího než karty?" řekla jsme ironicky.

"Myslím, že jo." řekl hrdě a zpoza skoro vypáčených dvěří skříně vytahl dvě kuličkovky.

--

"Fajn, Fajn!" křikla jsem udýchaně "už nemůžu. Končím!"

"Už? hrajeme teprve nějakejch dvacet minut." zasmál se a odložil věc, která mě poslední necelou půl hodinu stihla tolikrát štípnout do zadku.

"Mně to stačí." posadila jsem se a vydýchávala náš souboj "nechápu, že jsem se nechala ukecat."

"Ale notak" řekl naoko ublíženě a drknul mi s úsměvem do ramene "byla to docela sranda ne?"

"Ale jenom docela!" zasmála jsem se. "Nechceš se už vrátit?" navrhla jsem prosebně. Začínala mi být docela kosa.

"Dobře" řekl a vrátil tu rozvrzanou dřevěnou židli na svoje místo " a neboj, na svůj slib pamatuju." mrknul na mě a potom co jsme se zvedla, tak i mojí židli uklidil. Dík.