5 Brothers, 5 Problems

1. NY's Fred

Kdo měl v ročníku nejhorší pověst? Koho se všichni báli? Koho ani neposílali do ředitelny protože se ho ředitel štítil? Kdo byl stejnej debil jako já? A koho nakonec vyloučili?

Proto těď sedím v autě mýho nevlastního táty a spolu s mojí mamkou mě vezou k mýmu tátovy dokončit posledních pár měsíců na střední.

V našem malým městečku jsou jen dvě školy. A jelikož tam už všichni vědí, že bych zkazila pověst školy, po mým vyloučení mi všichni zavírali před nosem. Až na mýho drahýho tatínka, kterej mi je dokonce otevřel. Mám ho ráda. Stejně tak jako Joshe, novej objev mámy. Fred, jakožto můj pravej táta má semnou dobrej vztah jen díky tomu, že když se on a máma rozvedli, bylo to kvůli tomu že už prostě k sobě necítili to co dřív.

Byli to jen kamarádi, kteří spolu vlastnili dítě. Podle mě udělali dobrou věc, a teď se spolu s radostí setkávají jako staří známí a nehádaj se jako mnoho jinech rodin.

Ale upřímě, ikdyby se rozvedli kvůli něčemu jinýmu, chovala bych se asi stejně.. no kdo by odolal New Yorku?

"Aspoň trochu se snaž zakrejt to nadšení" prohodila pobaveně máma, když viděla jak jsem se zakřenila na ceduli, oznamující že jsem právě za hranicema města New York.

"Já to řikám furt! určitě to plánovala, proto se chovala doma jak andílek! Nechala se vyloučit a vřele přijala návrh jet do NY. Vždyť se podívej! Osvícení jednoho tohohle baráku muselo stát tolik, co nás opravení všech silnic a nová kanalizace!" prohlásil naoko znechuceně Josh.

Už ho mám prokouklího. Je to takovej ten vtipálek. On a Fred jsou si v tomhle podobní. Ale já vim, že ani jeho a ani mámu to vyloučení zas tak tolik netrápí. Vlastně s tím počítali, když mě v prváku totálně zesměšnil jeden idiot z druháku. Od tý doby věřim, že všichni kluci jsou jen pěkný hovada, dokud nepřídou na to že to co chtěj nedostanou zadarmo a dokud něčeho nedokážou. 

Moje chování v tý době vypadalo zajímavě. Chvíli jsem byla nejdůvěrnější člověk na světě a v další vteřině jsem dokázala zlomit si ruku jen abych někoho zesměšnila. Po nějak době jsem se ale drala tím druhym stylem. Ale jenom ve škole. Dělala jsem problémy třídnímu a málem zařídila ředitelovo sesazení. Co je ale pravda je to, že doma jsem byla zlatíčko. Bylo to proto, protože jsme si chtěla všechny držet od těla. Všechny co mě znali. Teď ale aspoň začnu nanovo. Od základu..

"Vy mi taky budete chybět" zasmála jsem se

"Ale to víš že jo" zamumlal Josh a máma se zasmála.

Vim že to nemyslí vážně, protože za posledních 6 let jsme si padli do oka. On sám mě vozil sem, do New Yorku, když jsem si usmyslila že chci za tátou a máma byla v práci. On mi koupil skate, když jsem na něm chtěla jezdit abych mohla chodil do skateparku za klukem co se mi líbil. On mi vysvětloval, jak těžký je sehnat práci když jsem si vybírala co bych chtěla jednou dělat. A to on, mi pomáhal po tom co mě nově získaní přátelé opustili.

Ti staří, ze základky.. ty se odstěhovali za svým vysněným městem hned jak se jim naskytla možnost. Já chtěla zůstat s mojí ůžasnou mámou a neuvěřitelně pozitivním nevlastním tátou.

Teď, o 4 roky pozdějc mě čeká ještě tak 15 minut dokud nezastavíme před tátovym luxusním bytě a já nezačnu chodit do úplně jiný školy. No co.. změna je život.

"Určitě nebude doma" uslyšela jsem ze předu auta

"Proč myslíš?" zajímala jsem se

"Znáš tu jeho nedochvilnost. Řekne se ve tři, a on přijede v pět" zasmála se máma

"Ale tady nikam jezdit nemusí. My přece jedem za nim" podávala jsem nechápavě informace

"To jo, ale co když si skočil k nějaký sousedce?" jakmile to dořekla Josh se začal smát

"Říkal že nikoho nemá" řekla jsem hned jak mi došlo jak to myslela

"Říkal že nemá, ale může mít" dopnil místo mámy Josh

"Že se s váma vůbec bavim" prohodila jsem uraženě, ovšem s usměvem na tváři. A to né jen z týhle situace, ale taky z toho že jsem už před pro mě okoukanym mega barákem zahlídla chlápka s rudou kostkovanou košilí. Dámy a pánové.. po půl roce znovu vidím Freda, mýho tátu..