5 Brothers, 5 Problems

5. Races? It's my life

Sníh. Bála jsem se dne kdy ta bíla spraška napadne. A jelikož je neděle večer, od pátku sněží a teplota se drží těsně pod nulou, myslím že ten den přišel.

Není to tak že bych nenáviděla sníh. Jen nenávidím když z toho má celá škola takovou radost, že mi s radostí nacpou sněhovou kouli za krk. Myslím, že si to zítra pořádně užiju.

"Jakto, že ještě nejsi oblečená?" vyběhnul odněkud Fred v zimní bundě s kulichem na hlavě 

"Já někam jdu?" udiveně jsem se na něj podívala a dožadovala se odpovědi

"No, tak nejdřív jdeš na půdu pro sáňky, protože já tam nevylezu, potom pro nějakou mrkev, já vezmu uhlí a potom teprve můžeme jít na toho sněhuláka" netrpělivě se usmál a pohodil rameny.

"Počkat, počkat! Na jakýho sněhuláka?" zamračila jsem se " já nikam nejdu"

"Ale Nell!" zasmál se a jednou rukou mě obejmul okolo ramen "nebuď tak zahořklá. Půjdme sáňkovat! Na konci města je takovej obrovskej kope-"

"Ne." jednoduše jsem ho stopla a s nezájmem ho sledovala.

"No tak! Bude to zábava." 

"Ne." řekla jsem pevně a pokračovala když jsem si všimla jeho pohledu " je tam tak 20 cenťáků a 5 stupňů pod nulou! Tam ti nevlezu" kroutila jsem hlavou na znak nesouhlasu a poodstoupila od něj.

"Tak fajn" smutně si povzdechl, ale i tak se křivě usmál "půjdu sám."

On chce jít vážně sáńkovat? Myslela jsem, že chce jen aby mě vytáhl ven a užili si společný chvilky. Ale ne, můj otec je cáklej a chce jít sáňkovat protože je hodně sněhu. Určitě se za necelý 10 minut vrátí s tím, že to byla sranda a nehodlá svoje tělo mučit v takovým mrazu. Ovšem když jsem ho viděla běžet se sáňkama a s dětským úsměvem na tváři, všechny mý teorie se rozplynuli. 

Spolu s mýma špatnýma teoriema se rozplynula i bariéra, která mi bránila dát nohy do pohybu, obléct si zimní bundu, neonově zelenej kulich, rukavice a rozběhnout se přímo za ním.

"Na to kolik ti je, běháš sakra rychle" vyhrkla jsem na Freda jakmile jsem ho doběhla.

"Tím chceš říct co?" podíval se na mě s přivřenýma očima a vraždil mě pohledem.

"To co jsem řekla" zasmála jsem se, popadla ho za rukáv a rozeběhla se spolu s ním k přibližujícímu se kopci.

--

 "Myslela jsem, že sáňkovat chodí jen malé děti nebo blázni jako jsi ty. Ale asi jsem se spletla." pošeptala jsem Fredovi do ucha, během čeho jsem sledovala asi pětici kluků mýho věku jak blbnou na hromadě sněhu.

"Tady je to trochu jiný" zasmál se Fred když následoval můj pohled "tady i náctiletý blbnou jak malý děti protože to dělali pořád a myslím, že ještě dlouho budou. Nevím proč je to u vás jinak. Asi to prostředí." 

Musela jsem se zasmál nad jeho poslední větou. Samozřejmě je blbost, že kdybych bydlela tady blbla bych jako oni. Ikdyž je zase možný, že by mě tím nakazili a já bych začala s nima a to znamená.. že má Fred pravdu. U nás jsou všichni extrémně líní, pokud nepočítám nějaký ten večírek nebo školní výlety. Párkrát jsme se scházeli třeba u někoho doma, ale místo koho aby jsme šli kravit ven tak jsem si zalezli pod deku, žrali popcorn a pili colu nebo v zimě svařák.

"Asi máš pravdu"

"Jasně, že mám" zasmál se Fred. Znovu.

"Pozor!" uslyšela jsem jak někdo křičí, tak jsem se otočila. Viděla jsem tu pětici jak se provinile dívají naším směrem. Proč jsem pochopila až když jsem se otočila na Freda a zjistila, že mu ti kluci darovali sněhovou kouli vělikosti pěsti přímo do hlavy.