Dívka ze smečky (Twilight saga)

28.Dopis

Pohled Liv

Poskakovala jsem v kuchyni sem a tam. Všechno jsem připravovala do dokonalosti. Billy nebyl zrovna nadšený že k nám má Emmett přijít, ale kvůli mě to dovolil. Zhluboka jsem si oddychla když jsem konečně svou večeři dovařila. ,,Billy, Jacobe...Emmett tu bude každou chvíli, pojď sem" zavolala jsem a rozhlédla se po kuchyni, ve které to vypadalo jako po výbuchu. Billy byl v kuchyni téměř okamžitě. ,,Bože já mám hlad" postěžoval si a nenápadně nakoukl do hrnců. ,,Billy! Musíme počkat na Emmetta". Jacob vešel ospale do kuchyně a zívl ,,Nechápu proč na něj musíme čekat když s námi jíst nebude". Otočila jsem se na Jacoba a zamračila se ,,Jak to myslíš že s námi nebude jíst?". Jacob si sedl ke stolu a promnul si oči ,,Je to upír a ty přece nejedí". Hlasitě jsem se zajíkla. Jak jsem na to sakra mohla zapomenou! V tom se ozvalo zaklepání na dveře. ,,Chovejte se slušně" řekla jsem a přitom varovně ukázala prstem na Jacoba, který se jen pousmál. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a mířila ke dveřím. Otevřela jsem je a zaskočeně koukala na Alici. ,,Děje se něco? Kde je Emmett?" zeptala jsem se a rozhlédla se, jestli náhodou není někde poblíž.

Alice přistoupila blíž a já si v šimla že v ruce něco drží...dopis. ,,Emmett mě poprosil abych ti to dala" a podala mi dopis. Nechápala jsem to ,,Proč mi ho nemohl předat sám?". Alice kývla hlavou k dopisu ,,Všechno se v něm dozvíš". Znovu jsem se podívala na bílou obálku na které je pečeť se znakem Cullenů. ,,Děkuji ti Alice" usmála jsem se na ní, ale jsem si jistá že mé oči pořád vyzařovali šok a zklamání. Alice kývla a v minutě byla pryč. Pořád mírně paralyzovaná šokem jsem zavřela dveře. Koukla jsem se směrem ke kuchyni a po chvíli zavolala ,,Můžete začít večeřet!". Poté jsem se rázným krokem vydala zadními dveřmi ven, k lesu. Potřebovala jsem na přečtení toho dopisu klid, který bych doma asi neměla. V lese jsem ušla pár desítek metrů, než  mi začali téct první slzy. Dost dobře jsem věděla proč pláču....protože někde uvnitř jsem věděla co ten dopis znamená, co v něm stojí. Další kroky jsem už nemohla udělat, strach ve mě mi to nedovalil, tak jsem si sedla na zem a opřela se o jeden ze stromů. Zahleděla jsem se na dopis a po chvíli ho roztřesený rukama otevřela. V obálce byl úhledně složený papír, a když jsem ho rozložila bylo na něm okrasné písmo, které patřilo Emmettovy. Nadechla jsem se jako bych se chystala na něco opravdu velkého a začala číst.

Moje nejdražší Liv, určitě se divíš proč teď čteš tento dopis, než abych seděl při tobě u tebe doma a seznamoval se s tvými nejbližšími. Pravda je taková, že i když je má láska k tobě nesmírně silná, rozdíly mezi námi jsou silnější. Každý jsem s jiného světa...s jiného století. Já toužím po tom abychom byly jen mi dva ale to se nikdy nestane, protože ty se neobejdeš bez své smečky, která je tvou součástí. Taky jsem pochopil že nemůžu po tobě chtít aby jsi kvůli mě opustila to co pro tebe znamená nejvíc...rodinu. Další rozdíl, který nám nedovolí být spolu je čas...Ty stárneš zatím co já budu žít věčně, a jediná věc která by mě opravdu dokázala zabít, je vidět jak umíráš. Proto potřebuješ někoho kdo je jako ty, kdo stárne a žije! Vždyť jsi zapomněla i na to že já nikdy nejím, když jsi mě pozvala k sobě na večeři. Oba jsme jiní a naším osudem není být spolu. I tak tě nikdy nepřestanu milovat a nikdy nezapomenu na náš společný čas. Až tento dopis budeš číst, já už budu na cestě s Rosalie někam daleko...hodně daleko. Bylo to to nejtěžší rozhodnutí, které jsem kdy udělala, ale nejlepší pro nás oba bude...tedy hlavně pro mě, když už se neuvidíme. Rosalie jsem se rozhodl dát šanci, nebo ona spíš mě a strávit několik dlouhých let v Paříži. Ale i když budu stovky mil daleko, kousek mého srdce bude vždy s tebou. Miluju tě, Liv Black. S láskou Emmett.

Přes nekonečné slzy jsem se nemohla chvilkami ani nadechnout. Zaklonila jsem hlavu a zahleděla se na zářivé hvězdy. Nemůžu přece Emmetta nechat odejít, nemůžu. Založila jsem si dopis do kapsy a rozeběhla se k Cullenům. Netrvalo to tak dlouho a stála jsem na kraji lesa u Cullenova domu. Ve stínu stromů jsem se zahleděla na Emmetta a Rosalii jak skládají své věci do auta. Chtěla jsem se k nim chtěla vydat ale pak jsem uviděla jak Rosalie lásky plně objala Emmetta a on jí to opětoval. V tu chvíli se mi vybavila věta babči Ateara (příjmení Quiliho) "Otevři oči a pořádně se rozhlédni". Nemůžu Emmetta zastavit. Ne jen já ale i on si zaslouží něco lepšího, něco co mu může dát jen Rosalie. Horké slzy se znovu kutáleli po mých tvářích. Emmett pro něco zaběhl do domu a já ho smutně sledovala. Chystala jsem se otočit a odejít, když v tom jsem spatřila Rosalii jak kráčí ke mě. Trochu jsem ztuhla. Došla až ke mě a obě jsem na sebe hleděli. ,,Věděla jsem že sem příjdeš" řekla, ale zaskočilo mě že její hlas byl milí. ,,Chtěla jsem se s ním jen tiše rozloučit". Obě jsem se zahleděli k domu. ,,Miluje tě" řekla nečekaně Rosalie, což mě opravdu zaskočilo. ,,Tebe miluje taky". Rosalie se pousmála a založila ruce na hrudi. ,,Pokud se někdy vrátíte, můžu být kamarádky?". Rosalie se zářivě pousmála ,,Nikdy jsme jimi nepřestali být...". Pousmála jsem se a pomalým krokem jsme zamířila zpět do lesa. Po pár krocích jsem se ale zastavila a znovu se otočilo k domu. Rosalie už seděla v autě a Emmett dával poslední tašku do kufru auta. Otevřel dveře od řidiče a chystal si sednout ale v poslední chvíli se zastavil a zahleděl se mým směrem. Nemohl mě vidět protože jsem byla skryta ve tmě ale možná cítil, že tu někde jsem. Po chvíli se otočil zpět k autu a tentokrát nasedl. ,,Sbohem Emmette..." rozloučila jsem se tiše a sledovala jak auto odjíždí do tmy. Věděla jsem že dnes nemůžu jít domů, Billy a Jacob mi chtěli detaily které jsem jim dnes nebyla schopna dát, a tak jsem se rozhodla dnes přespat u Emily a Sama.