Upírova nevěsta

1. Moje

Všechno to začalo v mém milovaném městečku Rock Town. Co si pamatuji vždycky, jsem žila s Mikem a Lenou. Neboli tátou a mámou, i když jsem moc dobře věděla, že to nikdy nebyli mí opravdoví rodiče. Přece jen Dralucům se nemůže narodit, člověk. Co vím, tak mě adoptovali, nebo mě našli v lese, či dokonce v popelnici. Už ani nevím, který příběh byl ten skutečný, každý den, jsem dostávala novou a novou historku. Milovala jsem každou jednotlivou historku zvlášť. Možná více to, jak to vypravoval. Táta Mike do toho vložil vždycky život. Nikdy jsem nepochopila, jak to dokázal, vždy mě strhl a já s otevřenou pusou koukala. Já vyprávět neumím tak jako on. Nedokážu si udržet pozornost, navázat všechno tak, aby to sedělo, nedokážu držet si své posluchače. Nikdy jsem to nedovedla, ale každý příběh, by se měl vyprávět, i když špatným vypravěč a tak to musím zkusit.

Jak bych měla začít? Táta by řekl, ať začnu něčím méně důležitým, protože o tom příběh je, o omáčce, jenže někdy se musí začít knedlíkem. Je tohle správná chvíle na knedlík? Nevím, jak začít, ale zkusím to takhle.

Byla tehdy noc lovu, když jsem se s ním poprvé viděla. Kdybyste s „Upíry" žili stejně dlouho jako já, věděli byste, že je to ten den, kdy vám patří město. V ulicích vládne ticho a klid. Byl to můj den, protože všichni Dralucové museli lovit do Anglie. Na celém ostrově jsem byla totiž jediná, které v krvi proudil jejich sen. Nikdo si mě, ale neodvážil ani dotknout. Měla jsem, jak se říká, imunitu. Všichni věděli, že jsem člověk a já věděla, že jsou Dralucové. Učila jsem se jejich historii. Věděla jsem, že napichovač nikdy ve skutečnosti nebyl Draluca, že jím vlastně byl jeho rádce, který byl zabijácký Draluca. Živil se energií smrti. Nikdy je sám, ale nezabil.

Dokonce vím, že si dříve neříkali Dralucové, ale říkali si Lovci. Pak se jim, ale zalíbilo jméno Drákuly, ale tak trochu ho zkomolili, až vznikli oni.

Ale teď už zpátky. Jak jsem říkala, nejsem dobrý vypravěč.

Té noci jsem, ostatně jako vždy, ležela na louce za městem a dívala se na noc, která pohltila všechen život. I mě pohltila a polykala mě po kouskách. Té noci, to ale bylo jiné. Té noci jako bych slyšela šepot větví hluboko v korunách stromů. Zdálo se mi, jako by mi šeptaly tajemství. Zdálo se mi, že slyším slova: „Spektra, spektra je zpět. Zachraň tenhle svět."

Ten šepot byl hluboký, medový a tajemný. Nevěnovala jsem mu tolik pozornosti, protože tehdy jsem si myslela, že se jedná jen o simulaci, kterou jsem si sama vyvolala, proto jsem radši vstala a vracela se domů jako vždy.

Zdálo se mi, jako by mě stále někdo sledoval, každý druhý krok jsem se otáčela, ale to bych neměla, věděla jsem to. Moje máma by mi to vysvětlila jako přepracovanost a zkoušela by na mě spousty cvičení. Práce se v ní nikdy nezapřela. Vždycky dělala psychologa, dokonce byla jediná, co vystudovala psychologii v lidském světě. Byla jediná, která zvládla vůni feromonů ve vzduchu. Nebo aspoň jediná z našeho města. Jiní Krváci by asi zešíleli, jak mi vysvětloval táta.

No nic teď zpátky.

Když jsem dorazila domů. Ještě nikdo nedorazil. Stačilo by ten den zalézt do postele a no tohle všechno zapomenout. Zaspat to podivné zaklepání na dveře. Když jsem je otevřela, stál před nimi kluk. Tehdy jsem nevěděla, kdo to je, ale brzy jsem to měla zjistit. Hnědé oči se mi vpíjely do mých. Drobný úsměv, vlasy rozházené všude dokola. Díval se na mě, jako by nad něčím přemýšlel.

„Jsi moje!" řekl. Jen dvě slova. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla. Jeho oči zapláli, ale vztekem a řekl: „Jsi moje, tohle si pamatuj. Nedovolím, aby jim to prošlo."

Bouchl do futra a zmizel do tmy. Dívala jsem se na tmu, která skryla jeho tělo, ale měla jsem pocit, že v ní stále někdo je. Měla jsem tehdy zabouchnout, ale já se dívala.