Upírova nevěsta

3. Světabol

Byla to rána už tehdy. Samozřejmě jsem o nebezpečí označení věděla už od narození. Dokonce jsem věděla, že když se Draluca tak zblázní, že si vás označí, připoutá se k vám. Vaše krev, vaše životní síla pro ostatní zhořkne. Což je na jednou stranu dobře, nikdo vás nebude chtít kousnout, ale jakmile se označení stvrdí. Což znamená buď svatbu, nebo sex. Bohužel. Vaše tělo, je upíra, který vás označil a jeho tělo je vaše. Oni si sice přivážou k sobě vás, ale i vy jeho. No to je jedno, ale jakmile se tak stane, nedokážete se od sebe hnout. Nechápu, proč jim matka příroda dala do vínku zrovna tohle. Znamená to přesně, že se od sebe můžete vzdálit na tak deset metrů. Upřímně to je děsný.

Dá se ovšem proti tomu bránit, což je možná ještě to horší. Nevím, ale víte, jak asi vypadá, když se snaží někdo zbavit závislosti na drogách. Ty bolesti. Ano přesně to zažíváte taky. Vaše první myšlenka je být s ním a poslední také. Probouzíte se s nehoráznými bolestmi, jestli vůbec usnete. Chcete být u něj. Když vás ale drží daleko, dokážete se toho zbavit, ale. Ach ano obávané ale, zase ho tu máme. Zbavíte se toho a už necítíte bolesti a žijete normální život, ale musíte se vyhýbat onu cíly. Můžete se na něj dívat, ale nikdy se nesmíte dotknout, protože tu lavinu to spustí znova a vy už nikdy neutečete. Někdy se to řeší nejlíp svatbou, nebo útěkem na Nový Zéland, kde sídlí panstvo Dralucu. Ach vy jste čekali Itálii nebo Rumunsko, nebuďte přízemní.

Panstvo není nikterak velitelské, vlastně nám nevelí, jen je to něco jako soud. Jakmile se stane, že upír oběť označí a ta vyhledá pomoc u panstva Draluca je zabit. Bylo by to bezvadné, kdyby to na psychice neodnesla oběť, které vlastně tím zemře část jejího já. A roky a roky trvá než se z toho vzpamatuje. Proto to není dobré. Zvláště pro člověka.

Bože, já se zase rozkecala, ale neřekla jsem nic, co by vás zajímalo. Bože, proč nemám dar vyprávění, když už jsem ukecaná až na střechu. Vraťme se tedy k příběhu, ale radši už na ráno.

Když jsem se probudila, první myšlenka byla opravdu na něj. Na kluka zatím beze jména. Musím říct, že když jsem se konečně probrala z toho jeho červeného mlžného oparu uletělo mi hned několik nadávek. Proč zrovna červenou? To ve skladě neměli jinou?

Tylor, který si samozřejmě všiml, že jsem vzhůru, se ke mně sklonil a usmál se tím svým typickým úsměvem. „Máš nějaké bolesti?" zeptal se jako první. A když měl na tváři úsměv, měl v očích obavy a strach. Nechápala jsem z čeho. Možná o mě.

„Zatím v pohodě." Tehdy to bylo v pohodě, ale co mělo přijít ani ne za hodinu, řeknu vám, myslela jsem, že mi v té chvíli vybuchne hlava a měla jsem chuť mlátit kolem sebe, abych byla trochu spokojenější. Zase ale předbíhám.

„Tak toho se musí využít, musíme se posunout aspoň o kus dál." Přikývl a pomohl mi stát. Pak jsem se ani nenadála a už jsme byli na cestě. Kráčeli jsme mezi stromy za doprovodu zvuku potůčku. Byla to krásná procházka a šli jsme rychle. Bavili jsme se spolu o pitomostech a smály se. Pak to přišlo. Jako lavina. Můj hlas se rozezněl lesem a byl minimálně o oktávu výš než obvykle. Moje nohy se podlomily, a jelikož jsme byli úplnou náhodou nad roklinou, svalila jsem se málem do ní. Kdyby nebylo Tylera, který stál vmžiku za mnou a chytil mě. Můj hlas umlkl, i když bolest nepřestávala. Byla neuvěřitelná. Připadala jsem si, jako by mi někdo pálil všechny orgány uvnitř mě a zároveň mi do hlavy narážel ledovec, který dostal Titanic.

Mimochodem Titanic, i když je to smutné, byl pro Zabijácké Dralucy, opravdu úžasné hody. Na palubě jich bylo pět. A jeden z nich dokonce zachránil statečně šest životů. Dva to bohužel nepřežili. Tady je tedy ukázka dobrosrdečnosti a zároveň smrti Draluců.

Můj plytký dech mi nedával moc kyslíku, takže jsem občas měla pocit, že se udusím, nemohla jsem se postavit, i když jsem se opírala o Tylera, nešlo to. Věděla jsem, že Tyler neunese dva batohy a mě. Nakonec udělal něco, za co by ho můj táta zfackoval. Vytáhl z mého batohu jídlo, hodil ho do svého a můj batoh letěl ze srázu. Ani jsem neslyšela šplouchnutí, i když asi bych neměla vůbec nikdy slyšet. Vzal mě do náruče a já sebrala kus sil a vzala ho aspoň kolem krku. Zašeptala jsem mu omluvu, i když je možné, že se mi to jen zdálo. Jeho dech, i když je upír a je silnější než kterýkoliv člověk, začal být zadýchaný. Čí by taky nebyl, kdyby se musel cpát s nákladem nahoru, jako jsem já.

Když se konečně dostal nahoru, položil mě opatrně na zem. Vytáhle z batohu polštář a deku. Staral se o mě, jako bych umírala a já si tak připadala. Moje tělo bylo v jednom ohni, ale cítila jsem zároveň nekonečnou zimu. Tyler si lehl za mě a objal mě, aby mě zahřál. Tudíž, další mýtus zrušen, upír rozhodně není jako led. Bolest byla hrozná, ale pokusila jsem se zavřít oči a usnout.

„Kde jsi!" zařval hlas v mé hlavě. „Necháš mě a sebe tak trpět. Necháš trpět své blízké? Pro co? Pro volnost? Ty víš, že patříš ke mně."

Najednou už to nebyl jen hlas. Viděla jsem Bíle dveře. Naše dveře. Viděla jsem svou matku, jak otevřela.

„To ty jsi ten parchant, co mi sebral mou dceru." Řekla, když se dívala mým směrem.

„Vy jste ta, co jí chtěla provdat a tím mi jí navždy vzít. A při tom jste věděla, že patří mně." Ozval se znovu ten hlas.

„Ona nepatří nikomu!" rozkřikla se matka a zaútočila.

Vykřikla jsem. Dobře musím uznat, že teď zním jako uječená furie. Musím říct, že si tak připadám i já, ale nemohla jsem nic dělat. Dívala jsem se na Tylera vedle sebe. Spal, i když jeho ruka si mě přitáhla blíž. Bolest se hned dostavila s mým probuzením. Z očí mi unikla slza a já se musela kousnout do rtu. Něco mi setřelo první slzu. Samozřejmě, že Tyler. Další slzy následovaly tu první a já začala brečet. Schoval mě do jeho náruče a jedna slza za druhou ukapávala na jeho košili. Tedy jsem se ptala na jednu otázku. Proč já? A odpověď byla jednoduchá, ale prozatím byla schovaná pro mé oči. Každý kromě mě znal odpověď. A tak jsem musela zažívat svůj vlastní světabol.