Upírova nevěsta

2. Označení

Když už se mi povedl odtrhnout zrak od toho tajemného večera, konečně jsem zavřela dveře. Opřela jsem se o dřevo a zavřela oči. Nechápala jsem, co to bylo? Kdo to byl? Proč to říkal? Dlouho jsem nad tím ani nemohla přemýšlet. Nic mě nestihlo napadnout. Stalo se to, co nikdo nechce z člověka, aby se mu stalo. Draluca si vás může vybrat, ale také může udělat něco, co vás může v tom případě zbavit i života. Může si vás označit.

Stop! Nevytahujte na mě Školu noci! Nestanu se „Upírem", nepůjdu do školy a ne, nebudu nerozhodná ohledně chlapů. Oh, možná. Ale ne, tohle jsem nikdy nebyla já. Pokud tedy nějaký „Upír" uctívá Nyx, tak je to zcela dobrovolně, ne že by si je vybrala. No nic, zpátky k tomu, co se mi stalo.

Hlavou mi projela ledová kra. Zamrazila mě všude po těle. Moje oči se rozšířily. Najednou jsem se nemohla pohnout. Led. Chlad. Mráz. Bolest. A tohle vše doprovázel odraz tváře. Jeho tváře. Rudá barva. Tma.

Ležela jsem prý na zemi, když táta s mamou přišli. Očima, kterýma se na mě dívali, mi nebyli příjemné. Bolest, strach nebo snad lítost? Nevím, co to bylo. Vím jen, že matka balila mé věci a táta se na mě díval, jako by tomu nemohl uvěřit.

„Co se děje?" zeptala jsem se. Matka se na chvilku zastavila vprostřed pohybu, podívala se na mě.

„Teď není vhodná doba. Musíš zmizet." Pronesl otec.

Ach tahle scéna je nudná. Proč vám jí vůbec vyprávím. O tom, že mi někdo balí věci. O tom, jak mi nikdo nic nechtěl říct. Kecy, kecy, kecy...bože. No nic. Tohle přeskočím. Začnu třeba tady.

Vystoupila jsem z auta. Dívala jsem se na ty lesy. Nevěděla jsem, co tady dělám. Z lesa k nám kráčel Tyler. Blížil se k nám. Hořká čokoláda se mu hřejivě rozpouštěla v očích. Vždycky jsem ty oči měla ráda. Došel až k nám.

„Rád tě vidím." Pousmál se táta a vzal ho do mužského objetí.

„I já vás pane." Pronesl svým chraplavým hlasem. Tyler se usmíval. Tehdy jsem byla v šoku. Tyler byl totiž jeden ze samotářů. Byl to dralka, který se rozhodl odejít. Odešel lovit. Byl jeden z Krváků, který se rozhodl pro zvěř. Ach ne, že by pohrdl lidskou krví, ale miloval lov v lese. Vždycky takový byl, takže když jsem se na něj dívala, nechápala jsem, co tady dělá. Byl rád sám, nevylézal z lesa.

„Zachraň jí." Zašeptal otec a pak nasedl do auta a odjel. Žádné sbohem. Dívala jsem se na něj a otočila se na Tylera. Začala jsem panikařit.

„Co se děje?" zeptala jsem se. Tyler se na mě podíval s děsem v očích. „Co se děje?" vykřikla jsem. Podíval se na mě a chytil mou tvář do dlaní.

„Klid! ŠŠŠ. Teď se uklidni, protože se nesmíš unavit. Dnes před sebou máme tu nejhorší cestu-"

Zbytek jeho slov si nechala pro sebe, byli jen pro moje uši a stejně to je něco, co by můj otec označil za klamné informace. Přesuneme se k vodopádu.

Nohy jsem vložila do chladivého proudu. Poslouchala zrčící vodu a sledovala světlušky.

„Stále se se mnou nebavíš?" zeptal se.

Sakra já hlupaňa hloupá! Já přeskakuji sem a tam a řeším omáčku, ale omáčka nemá smysl. Jsem hrozný vypravěč. Dav již jistě odchází.

„Pozor." Zavolal. Podívala jsem se na něj, ale v té chvíli moje noha vyletěla do vzduchu a já za ní. Je divné dívat se na zem z jiného pohledu. Musím říct, že se mi zvedl žaludek. Když jsem se přestala houpat, jen jsem se točila. Zdálo se mi jako bych tu byla tisíc let. Noha už mi umírala. Pak jsem to znova pocítila. Začala mi problikávat rudá barva. Uviděla jsem jeho obličej.

„Neutečeš mi! Jsi moje! Neschovají tě! Řekni mi, kde jsi! Nedovol, abych jim ublížil! Řekni mi, kde jsi!" křičel hlas. Ozvala se rána. Znova přišla tma.

Tak a teď můžeme zpátky.

„Stále se se mnou nebavíš?" zeptal se a podíval se mi do očí.

„Proč bych se s tebou nebavila?" zeptala jsem se překvapeně.

„Za to, že jsem tě nechal tam nahoře tak dlouho, za to, že jsem tě nevaroval včas."

„Ne, to ne. Jen...jen...nerozumím tomu, co se děje." řekla jsem.

„Crystal, jak ti to říct. Prostě...ten parchant si tě označil." Řekl. A tehdy se začala hra na schovávanou, která neměla jasného vítěze.