Upírova nevěsta

5. Baba

Krev! Ten den jsem plivala krev. Bolest byla mnohonásobně horší. Tepala mi v krku. Chtěl jsem jen vybuchnout! To bylo jediné, co jsem si přála. Umřít. Rozklepali se mi ruce. Trpěla jsem zimnicí a horečkou zároveň. Proklínala jsem ho za to označení. Seděla jsem posteli. Opírala se o zeď. Praštila jsem hlavou o zeď, abych ho vytloukla z hlavy. Možná to byla snaha o to způsobit si duševní chorobu, či krvácení do mozku. Bylo to něco platné. Snaha k ničemu.

Zaslechla jsem hlasy, když už jsem vzdala veškeré naděje. Hádali se. Už si nepamatuji o co. Vím, ale že to bylo hrozné. Znělo to jako křik divokých zvířat. V uších se mi násobil. Pak zbylo jen zvonění. Křičela jsem, ale neslyšela to. Obraz se rozšířil, zatočil a všechno nahradila barva krve. Jen ta odporně rudá. Cítila jsem, jak mou prostupuje skrz na skrz. Moje tvář se zkřivila. Snažila jsem se to ze sebe sundat. Ruce se mi pohybovali v rychlém sledu. Byla jsem špinavá! Nemohla jsem to ze sebe dostat.

Změna. Bílo! Všude bílo. A stál tam on. Stál naproti mně. V bílém obleku. Ruce v kapsách. Díval se dolů, jako by si mě nevšímal. Vypadal, že netuší, že tam jsem. Pak zvedl pohled. Hořká čokoláda v jeho očích se usmála.

„Proč nám tohle děláš?" zeptal se jemný hlasem. Nebyl to ten zvuk jeku, který jsem stále od něj slýchala. Tenhle byl podmanivý, jemný jako pohlazení. Udělal dva kroky vpřed a stál kousek ode mne. „Já patřím tobě a ty mně. Proč chceš, abych tě naháněl?"

„Tyler?" zeptala jsem se. Já vím moc inteligentní otázka.

„Myslíš toho chlapa, co tě přede mnou schoval? Skončil tak, jak si zasloužil! Neměl se tě dotýkat! To jen já tě můžu vynést do kopce, stírat tvé slzy a pociťovat ten úsměv," pronesl nabroušeným hlasem.

„Co je s ním?" vyjela jsem na něj. Dobře uznávám, jsem sobecká bestie, která v první řadě útoku myslela na sebe a až po tom na kluka, kterému na ní záleží, ale tímhle jsem se to snažila napravit. Možná.

„Lásko, nemusíme přece řešit jeho. Řešme nás," zase ten mírný tón. Dokonce natáhl ruku, aby mě uklidnil.

„Nech mně nepokoji! Vypadni! Ničíš všechno! Nech mě být!" křik se rozezněl všude.

Poslední slova, než mě propustil z vězení, byla: „Už vím, kde jsi. Neschováš se! Moc dobře víš, že si rád hraju na lovce."

Polil mě děs a hrůza. Ani jsem se nepohnula. Zůstala jsem ve svém klubíčku. Ani oči jsem neotevřela. Ruka, která se mnou třásla, neměla žádný úspěch. Neviditelná to byl můj sen v tuhle chvíli. Slova, která byla řečena, šla mimo mě a pokud jsem je slyšela, nedokázala jsem je pochopit. On jde pro mě! Myšlenka, která mě děsila čím dál víc. Proč jsem musela trpět já?

Myslím, že tohle radši přeskočíme. Hodiny a hodiny věčného utápění v sama sobě a pak následné proslovy o tom, že musím pryč, protože nesu jen zkázu a zklamání. Nejsou nic záživného. Přejdu k části, kdy přišel do města. Tehdy jsem se mu dívala do očí, když ke mně kráčel. Utíkat už nemělo smysl. Prozatím. Došel až ke mně. Stáli jsme si jako rovný s rovným. Moje bolest byla pryč. On by balzám.

„Přece jen se vzdáváš?" zeptal se, ale než jsem stačila odpovědět, už mě držel. Teď už nebylo uniku. Občas si kladu otázku jestli má cenu utíkat, vždyť jste kořist a šelma je vždy silnější. Pokud chce kořist vyhrát, musí jít na to chytře a utéct v nepředloženou chvíli. Hold baba skončila a teď si zahrajeme na schovávanou.