Upírova nevěsta

4. Únik?

Pokračovali jsme dál v cestě. Jelikož jsem měla tak hrozné bolesti, musel mě Tyler nosit. Ach ano. Slyším to taky. Já, já a jen já. Jako bych byla ta nejdůležitější osoba na světě, ale dámy a pánové, k neuvěření, ale ono to fakt bolelo. Dobře, chápu, jsem ženská. Nebo spíše, tohle vás nezajímá. Přejdu tedy k části, kdy jsme „vylezli" na skálu a tam se zastavili na přespání.

Tyler byl jako vždy úžasný. Snažil se mě zabavit. Jakkoliv. Vyprávěl mi historky, nebo se mě snažil jinak bavit. Já se snažila poslouchat. Opravdu jsem se snažila, ale občas to zůstalo opravdu jen u snahy. On mě zase přepadal, snažil se na mě volat. Cítila jsem to ještě před tím, než se to opravdu projevilo.

Rudá všude kolem. Barva krve, života, vášně a pouště. Byla silnější než, kdy před tím. Cítila jsem dech. Barva do mě narážela a zase mizela.

„Lásko, proč? Proč jsi jim dovolila, aby tě odvlekli k němu?" ptal se hlas. Jeho hlas. „Vím, kde jsi, cítím tě. Šílím. Proč utíkáš? Proč? Víš, že mu ublížím, jestli ještě bude otírat jen jednu jedinou tvojí slzu. To je moje práce! Proč mi nedovolíš jí udělat."

Viděla jsem skálu, na které jsme byli. „Vydrž. Pokud se tě pokusí schovat, živí se z toho nedostanete." Zařval a obraz zmizel.

„Crytal." Šeptal Tyler a díval se mi do očí. Držel mou tvář v dlaních. Snažila jsem se odtrhnout, ale nešlo to. Držel pevně a díval se s otázkou, na kterou jsem znala odpověď, ale neměla jsem logické uvažování.

Bolest zmizela, ale nahradil jí záchvat. Mlátila jsem ho přes ruce a kopala. Začala jsem křičet. Tyler se mě pokusil uklidnit, ale nešlo to. Začala jsem se celá třást. Moje srdce bolestivě doráželo až k bubínkům. Byla jsem celá bez sebe. A pak se tam objevil. On.

„Jdi od ní!" zařval. Tyler mě pustil a otočil se. Jelikož jsem se od nich chtěla dostat, co nejdál, začala jsem se sunout dozadu. Viděla jsem, jak se na sebe dívají. Možná si řeknete zbabělec, ale využila jsem jejich nepozornosti a začala lézt dolů. Samozřejmě bolest se ozvala, ale musela jsem zatnout zuby. Ach ano, říkáte si, upírovi nejde utéct marná snaha a už je trapný, jak každá hrdinka utíká a on jí vždy chytí, jenže to je jeden z nesmyslů. Dokážete před Dralucou utéct, když nemá hlad, nebo když se nenachází ve stavu lovu. A věděla jsem, že to ani jeden nebyl. Nevnímali mě.

Nebylo to moc vysoko, takže jsem se dolu dostala brzo a utíkala, jak nejrychleji mohla.

Ach ne! Tak tohle je nudné. Bože, proč vám to říkám. Přejdeme k části, kdy jsem byla dostatečně daleko, vlastně jsem se dostala do dalšího města. Zde jsem potkala Amandu.

Svalila jsem se odevzdaně doprostřed silnice, bylo mi jedno, že mě něco zajede. Aspoň by mi to ušetřilo trápení, ale bohužel se mi nepoštěstilo. Tehdy mě našla. Odtáhla mě k sobě domů a schovala u sebe v pokoji. Ne, že by to bylo něco platné. I když jsem všem zrovna nevoněla, stále jsem byla cítit.

Otevřela jsem oči do mělkého světla. Seděla nade mnou. Usmívala se a její jemná tvář tím získala zářivý a měkký vzhled. Hnědé vlasy sčesané, aby jí nepřekážely.

„Ahoj." V té chvíli jsem vyletěla do sedu. Všechno mi docvaklo. A tahle situace se mi ani trochu nelíbila.

„Kde to jsem? Kdo jsi? CO po mě chceš?" vyjela jsem na ní, i když možná bych měla být milá, ale pochopte mě. Vám rodiče snad neříkali, nevěř cizím lidem a sedmnáct mi bude teprve za chvilku. Bože, jak jsem tak mladá, mohla vůbec něco takového prožít. Většina šestnáctiletých holek, tedy Draluček běhá po městě a snaží se získat partnera, nebo se snaží užívat si svobody a běhají po večírcích. Ach, ptáte se, jak je to s alkoholem? Tady by mohl platit ten mýtus a vlastně vám tím i vysvětlím, jak dámy získávají oběti.

Váš alkohol je totiž oblbovák, ale při lovu ho upír dokáže vypnout, je to jako knoflík. Cvak a je to pryč, ale jakmile je najeden a už není v modu lovce. Alkohol se rozproudí po těle a Dralucové, jsou potom strašně zábavní. Věřte mi, nikdy jste neviděli nic vtipnějšího. Draluca nevypráví historky, netrefuje se do dveří ani nic jako vy. Vlastně až na pár výjimek, které zkouší lítat. Což je docela zajímavé, když si vezmeme, že to přeci jen nejsou netopýří, jak si mnozí z vás představují. Opilý Draluca sedí a dívá se na vás. Uvědoměle a pak přejde do řeči dávných a začíná vám převypravovat celý zákon Draluců, což je nějaký devět set stran, ale to není to nejvtipnější. Představte si, jak tam tak sedí a převypravuje vám to a při tom rozhazuje rukama, že se bojíte, že vás uhodí a pak se rozhodne si zahrát na pitominu a zákon vám přehrát. Věřte k popukání. Sakra zase jsem jinde. Tak zpět.

„Klid! Neboj se, já nedovolím, aby tě získal. Nechápu, jak to někdo mohl udělat." Řekla. Nechápala jsem a pak se to vrátilo. Uvědomila jsem si jednu věc. Já tam nechala Tylera. Tylara, který mi byl oporou, ochránce a bratrem. Byl něčím, co nelze popsat a já ho tam nechala, co když ho ten maniak zabil. Hlavou mi lítali myšlenky, které by se nelíbily ani ďáblovi. Uvědomila jsem si, že já jsem horší než ďábel. Je tohle únik, když necháte část svého svědomí jinde? A bolest nepřechází?