Red riding hood

Část 1

Bylo nebylo, kdysi dávno, byla jedna malá vesnička. Ve vesničce se všichni navzájem znali. Byli kamarádi, navzájem kmotři a kmotřenky, tety, babičky a dědečkové. Ve vesničce měli vlastní svátky a oslavy. Samozřejmě tu slavili i Vánoce a Velikonoce, ale měli i další svátky. Na podzim měli oslavu sbírání plodů. Vyřezávali skoro do všeho a pořádali soutěže, kdo má lepší schopnost vyřezávat. Byly tam i plesy.

Vesnice měla i svou stinnou stránku... Měli málo dětí. A tak ve vesnici, kde bylo okolo tisíce obyvatel, bylo skoro sto dětí. Vesničané si proto dětí velice vážili.

Žila tam i jedna rodina. Ta rodina už dlouho chtěla mít miminko, ale štěstí jim nepřálo. Konečně se jim to ale podařilo. Při jedné z oslav pro děti se děťátko narodilo... Byla to holčička. Měla baculaté tvářičky, jak už miminka mívají, ručičky v pěstích a krásné rezavé kudrnaté vlasy.

"Jak ji pojmenujete?" ptala se porodní bába rodičů holčičky.

"Drahý, jak bychom ji měli říkat?" podívala se na svého manžela matka děťátka s úsměvem a hvězdičkami v očích.

"Je to statečné a silné děvče. Bude se jmenovat Andreja." rozhodl tatínek...

A tak začala žít holčička jménem Andreja. Byla svým způsobem normální a obyčejné děvče, ale její život stojí za to, ho vyprávět...

Andreja pomalu rostla. Už prožila tři léta. Pořád byla venku. Stále někde běhala s kamarády. Chodili hlavně do lesa, který byl hned za vesnicí. Když s nimi šel někdo starší, tak mohli jít až za vědmou, která bydlela na druhé straně lesa. Vědma se jmenovala Kaydena. Andreju si opravdu oblíbila. Někdy u ní Andreja dokonce přespala. Chodily společně k potoku pro vodu, na louku trhat kvítí a bylinky,... Kaydena ji i i občas ukazovala svoje umění věštit. Andreje se to velmi líbilo. Kaydenu měla moc ráda. Líbil se jí hlavně její domeček, který byl skoro celý ovázaný různými květy.

"Tetičko, ty jsi hrozně hodná. Jsi moje oblíbená teta! Víš to? Až budu velká, chci být jako ty." hlásala Andreja už v pěti letech.

"Ty by jsi chtěla být taková nudná a osamělá osoba jako já?" zasmála se Kaydena.

"Ty nejsi nudná! Je s tebou velká zábava. A tolik toho víš." usmálo se děvčátko. "A vůbec nejsi osamělá. Máš tu mě, mé kamarády a všechny lidi z vesnice."

Na to vědma opravdu už nevěděla jak reagovat. Bylo to od ní velice milé. Ona sama bylo takové štěstíčko. Jenom vědmě pomáhala a pořád se na něco ptala...

Kaydena byla ve skutečnosti opravdu osamělá. Kdysi měla přítele... Jaka. Ten ale odešel procestovat svět a už se dlouho nevracel. Ona na něj ale dál čekala. Z věštění zjistila, že pořád žije. Protože ale s nikým žít v jednom domě nechtěla, tak ji vesničané neměli rádi. Kvůli neustálým pomluvám se odstěhovala do malé chaloupky za les. Pár přátel z vesnice za ní chodili. Ona sama občas chodila do vesnice. Hlavně na slavnosti. Časem ji lidé začali uznávat... Jako vědmu a léčitelku. Další generace už o pomluvách z minulosti nic nevěděla. Lidé na to zapomněli. Proto k ní pouštěli děti. Děti poučovala o přírodě, o jejích zákonech, cyklu, duši a náladách. Byla něco jako jejich učitelka. I tak k ní lidé chodili málokdy.

Jednoho dne, když se dívala do budoucnosti viděla věštbu události, která měla ovlivnit celou vesnici.

"Narodí se děťátko, holčička. Bude mít sílu a krásu jako málokterá. Bude mít i moudrost a lásku, která nás všechny zachrání."

Nikdo jí nevěřil. Kdo by jim ubližoval? Byli daleko od dalších lidí. Nikdo by nešel tak daleko jenom proto, aby ublížil tak malé vesničce...

Andreja byla zase starší o jeden rok, když vědma onemocněla. Měla o ni strach. Chtěla za ni jít a pomoct ji. Uvařit čaj, natrhat bylinky, zatopit,... Nikdo s ní ale nechtěl jít.

"Mami, prosím, pojď se mnou za tetičkou Kaydenou." žadonila Andreja.

"Ne. Nemám čas." odbyla ji maminka.

"Mami! Prosím." dívala se na ni psíma očima. "Ona je nemocná. Ty se staráš o mě, když jsem nemocná. Tatínek se stará o tebe. O ni se nemá kdo postarat." snažila se ji přemluvit.

"A jak se o ni chceš postarat? Máš pro ni aspoň buchtu?"

"No... Nemám." zatvářila se provinile.

"Tak si skoč pro zástěru. Potom jí to zaneseš. Už jsi přece velká holka, tak nezabloudíš na cestě, kterou znáš." mrkla na ní maminka s úsměvem.

Andreje se rozzářili oči. Přece jenom ji pomůže! A půjde k vědmě! Úplně sama! Jako velká holka. Rychle si doběhla pro zástěru. S maminkou upekli bábovku. Když zchladla, tak si ji Andreja dala do košíčku. Přidala i bezovou šťávu.

"Tak já jdu. Zatím." zamávala Andreja mamince.

"Ahoj. A buď hlavně opatrná." zavolala na ni maminka ještě před tím, než vešla do lesa.

Andreja šla lesem... Poprvé sama k vědmě. Určitě bude mít radost. Košíček měla v ruce. Nesla ho klidně, aby se bábovka nevysypala. Potichu si prozpěvovala a pozorovala okolí. Okolo borůvčí zahlédla asi poslední motýli tenhle rok. Pod pařezem viděla i ježka. Potkala i menší skupinku srnek, které ji přešli přes cestu. Procházela zrovna přes mýtinku, když uslyšela volání.

"Halo! Hálo! Je tu někdo?" uslyšela... Vydala se po hlase.

"Ano? Kdo jsi?" ptala se nahlas.

"Já? Já jsem Dorogo. Kdo jsi ty?" odpověděl hlas.

"Andreja. Kde jsi?"

"Na stromě. Nad tebou." ozvalo se přímo nad ní. Zvedla hlavu. Uviděla kluka, který mohl snadno splynout s lesem. Mohl být podobného věku jako ona. Ne o moc starší.

"Co tam děláš?" zeptala se Andreja.

"Snažím se najít nějaké lidi. Ztratil jsem se." odpověděl ji hoch jménem Dorogo.

"Tak pojď dolů." pobídla ho. "A kde máš rodiče?" zeptala se když slezl dolů.

"Mrtví. Naši vesnici napadl kmen germánů a zabili je." řekl prostě Dorogo.

"To je mi líto. Kde teď budeš bydlet?"

"Nevím. Právě proto jsem hledal lidi, kteří by mi pomohli."

"Pojď se mnou. Jdu zrovna za vědmou. Žije sama a je osamělá." nabídla.

"A nebude jí to vadit?"

"To se ji budeme muset zeptat." zašklebila se. "Tak pojď." chytla Doroga za ruku a táhla směrem k chaloupce.

"Tetičko? To jsem já, Andreja." zaklepala na dveře.

"Pojď dál." vyzvala je Kaydena. Oba návštěvníci vešli. "Kdo to je?" zeptala se se zájmem.

"Potkala jsem ho cestou. Prý má mrtvé rodiče a vypálili mu vesnici, tak se nemá kam vrátit. Mohl by prosím zůstat u tebe?" poprosila Kaydenu.

"No... Pokud tomu tak opravdu je, tak dobře. Budeš mi ale pomáhat chlapče." podívala se na něj přísně. "A jak se vlastně jmenuješ?"

"Dorogo, paní." řekl bojácně chlapec.

"Dobře. Já jsem Kaydena." představila se i vědma. "Dej zatím prosímtě vařit vodu na čaj. A ty Andrejo mu připrav postel."

Tak se malý chlapec a malá dívka setkali. Díky tomu, že Dorogo bydlel u Kaydeny, tak se s Andrejou často vídali. Jejich osud byl ale propletený víc, než si mysleli. To už ovšem Kaydena dávno věděla.