Red riding hood

Část 6

Když zabili Andrejiny rodiče, snažil jsem se ochránit aspoň ji. Bohužel Andreja upadla do bezvědomí, a tak nemohla utéct. Snažil jsem se proti nim bojovat, ale neměl jsem dostatek síly. Hned mě přeprali. Chtěli mi zasadit poslední ránu...

"Hele... Počkej... Není to ten kluk, kterýho hledáme?" zeptal se jeden.

"Ukaž..." prohlížel si můj obličej. A ne zrovna jemně. "Vypadá to tak, že to je on. Vezmem ho k Wernerovi."

Svázali mi ruce, dali roubík a popoháněli k jejich vůdci. Když mě vedli vesnicí, nikdo si nás nevšiml kvůli zmatku, co byl všude okolo. Došli jsme k menšímu hloučku vojáků. Jeden z mých věznitelů poklepal muži s černým pláštěm na rameno.

"Pane. Myslím, že jsme ho našli." řekl mu s úctou do očí. Muž se na mě podíval.

"Vyrostl jsi Dorogo. Je vidět, že máš sílu. Hodně se podobáš otci." usmál se na mě.

"Ty o mém otci přede mnou nemluv!" obořil jsem se na něj a snažil se vyškubnout ze sevření.

"To, co se stalo bylo jedno velké nedorozumění. Nikdo nevěděl, že to dopadne takhle." řekl s lítostí v hlase.

"Jasně. To ti to tak budu věřit ty šmejde zasranej!" křičel jsem na něj. On jediný mohl za smrt mích rodičů. To on způsobil vzpouru lidu a tím i smrt mích rodičů (vůdců).

"Jak jsem říkal. Byla to velice smutná událost. Nikdo nevěděl, že to tak dopadne. Tvých rodičů mi je líto. Teď můžeme jenom doufat, že ty budeš stejně dobrý vůdce jako oni." pokračoval ve své řeči a vůbec si mě nevšímal.

Při tom, jak to říkal, ve mě začala vřít krev. Nikdo nebude urážet mé rodiče ani mě. Ze všech sil jsem se snažil vykroutit vojákům, abych mohl toho šmejda zabít. Werner se na mě jenom svrchu podíval.

"Zavřete ho na pár dní. Musíme ho uklidnit." rozkázal.

Vedli mě dál. Ve tmě. Došli jsme až ke stanům, které si zatím postavili. Někde na druhé straně tábora byla hluboká jáma. Do té mě vhodili. Nebyli zrovna opatrní. Jen co jsem se zvedl, zaklapla za mnou mříž.

To mi přece nemůžou udělat. Křičel jsem, kopal do stěny, snažil se dostat ven. Jakkoli. Nemůžou mě tu přece držet. Když začalo svítat, padla na mě únava. Schoulil jsem se ke stěně do klubíčka a snažil se aspoň na chvíli spát. To se mi dařilo opravdu těžce. Každou chvíli jsem upadal do bdělého spánku, kde mě děsily noční můry o rodičích. Když se mi konečně podařilo na chvíli usnout, začaly na mě dopadat sluneční paprsky a brzy na to mi donesli jídlo. S jídlem mi donesli i čisté oblečení. Na vězně se ke mě chovali dobře. Někdy kolem poledne se kolem mé jámy rozezněly hlasy, které jsem poznával.

"Dorogo, jsi v pořádku?" ozval se dívčí hlas.

"Kdo to je?" zeptal jsem se obezřetně. Zakrýval jsem si oči, aby mi do nich nesvítilo slunce a kvůli tomu jsem neviděl novou osobu.

"To si mě opravdu nepamatuješ? Po tom, kolik jsme toho společně prožili?" zeptala se vyčítavým tónem.

"Ty... ty nemůžeš být Katerina?" docvaklo mi. Vždyť to je dívka se kterou jsem trávil čas ještě před tím, než se stala ta 'nehoda' s povstáním.

"No že ti to trvalo." zasmála se.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se překvapeně. Ona byla moje kamarádka. Věděla, jak myslím. Byla tu pro mě ještě dřív než Andreja. Znala mě od úplného narození. Je jako moje starší sestra.

"Werner říkal, že tě našli a že se k nám nechceš přidat. Je to pravda?"

"Vždyť zapříčinil vraždu mích rodičů. Nemůžu se k němu přece zase přidat."

"Ale můžeš. On tě přece jenom naučí, jak vládnout a až budeš plnoletý, tak ti předá zpátky říši."

"Myslíš, že on by tohle opravdu udělal? Znáš ho přece."

"Změnil se. Aspoň to s ním zkus."

"Tak další pokus mu dát můžu, ale nevěřím mu."

"Dobře. Už musím jít, jinak budu mít problém, tak ahoj." rozloučila se.

Zase jsem osaměl. Wernerovi už nikdy nebudu věřit. V hlavě se mi začal rýsovat plán, co udělat, až se dostanu z téhle prokleté díry. Během dne jsem dostal oběd a když začala být tma, tak i večeři. Při večeři za mnou přišla další návštěva. Přesně ta osoba, kterou potřebuji pro svůj plán. Sám Werner.

"Ahoj Dorogo. Tak co? Už ses uklidnil?" začal.

"V určitých mezích jo. Lepší by to bylo, když bych nebyl zavřený tady dole."

"Chápu. Takže slibuješ, že už budeš hodný kluk a nebudeš se vztekat?"

"Slibuju."

"A slibuješ, že se budeš učit, jak být vládcem?"

"Slibuju." hned jak jsem to dořekl, tak se mříž odsunula a hodili mi dolů žebřík.

"To jsem rád. Pojď, ukážu ti, kde budeš zatím spát." následoval jsem ho mezi stany. Během cesty mi říkal, co všechno se budu muset naučit. Byla to hromada věcí, že jsem doufal, abych to stihl vůbec do konce života. Když jsme došli k jednomu z mnoha stanů, zastavili jsme se. "Tak tady budeš zatím spát. Zítra ráno pro tebe pošlu. Dobrou noc." a odešel.

Vešel jsem do stanu. Byl osvícen pouze jednou lamou, která byla pověšená na středovém trámu. V rohu byla slaměná postel s dekou. Vedle ní byla ještě malá stolička, na které bylo náhradní oblečení.

Jen jsem si vyčerpaně lehl a přemýšlel, jestli jsem tím neudělal chybu. Vždyť jsem se zavázal, že budu budoucí vládce vesnice. Bude mě vychovávat a učit vrah. Pokud ty vědomosti ale použiju dobře, tak by to mohlo dopadnou i lépe, než jsem předpokládal. Pro tohle bude nutné se před Wernerem přetvařovat. Před ním budu muset nasadit kovovou a krutou masku. Ještě jsem dál přemýšlel, co všechno budu muset změnit a u toho jsem usnul.

Můj výcvik začal. Učili mě bojovat, vést, vymyslet strategii, číst, psát, biologii, astronomii, psychiku, jazyky,... Všechno, co by se mi k vůdcovství mohlo hodit.

Po dvou letech měli téměř dostavěnou pevnost a my se do ní mohli nastěhovat. Každý den jsem myslel na Andreju i Kaydenu. Co si myslí, že se se mnou stalo? Mají strach?

Masku krutosti se mi dařilo dobře udržovat. Jednou přišli dva hříšníci a já jim měl určit trest. Vešel jsem do velkého sálu hned za Wernerem. Zatím jsem zůstal ve stínu. Když jsem se na ně podíval, moje maska, roky udržovaná a zpevněná, se rozpadla. Na místě hříšníků klečela Andreja a nějaký kluk.

Andreja se opravdu hodně změnila. Už to nebyla ta křehká dívka, co potřebuje ochranu. Bylo na ní vidět, že se o sebe umí postarat. Všiml jsem si, že měla luk a loveckou dýku... Takže lovec.

"Pojď sem chlapče a urči jim trest." zavolal na mě Werner. Rychle jsem zase nasadil kovovou masku a vyšel ze stínů. Je čas zapojit se víc do hry.