Red riding hood

Část 13

Ve vězení mě nechali přes noc. Večer mi donesli jídlo a ráno taky. Celou dobu jsem přemýšlela, co se mnou udělají. Přemýšlela jsem taky, jak jsem mohla být tak hloupá. Vždyť jsem měla minimum zkušeností a ještě dětskou naivitu. Prostě jsem propadla do depresí. Vždyť mě za chvíli pověsí na náměstí jenom kvůli tomuhle. 

V noci jsem spala hodně neklidně. Stále se mi zdálo, že padám, že mě někdo probodl mečem, že mě mučí.

Ráno mě probudilo otevírání cely a vrzání těžkých dřevěných dveří. Otevřela jsem nevyspalé oči a dívala se, kdo přišel. Byl to sám Dorogo.

"Dobré ráno." pozdravila jsem a otočila se na druhý bok.

"Dobré. Tady máš snídani." slyšela jsem, jak položil plechový tác vedle mé postele. Dál jsem ležela k němu točená bokem a tak jsem neviděla, co dělá. Pomalu jsem otočila hlavu, abych se podívala. Seděl na jediné židli v mé cele.

"Co chceš?" zeptala jsem se ho víc kousavě než jsem chtěla.

"Mám pro tebe návrh a chtěl bych ti ho předložit, aby ses mohla rozhodnout. Jenže vidím, že se ti chce ještě spinkat, tak tu čekám až si dostatečně odpočineš." usmál se uměle sladce. To vzbudilo můj zájem. Sedla jsem si s nohama křížem na postel.

"Tak spusť." kývla jsem na něj a pustila se do snídaně.

"Protože jsme tě chytli s přepadovým konvojem, domníváme se, že jsi jejich člen. Ale významný, protože jsi u sebe měla významné dokumenty a podle svědků jsi velela útokům. Proto se domníváme, že jsi i jejich vůdce. Kvůli tomuhle mám jenom jednu možnost a to tvojí veřejnou popravu..."

"Říkal jsi, že máš návrh, ne rozsudek." zamračila jsem se na něj.

"Nech mě domluvit." hlasitě jsem mlaskla. " Prostě mám možnost, že bych tě popravil, protože jsi odpůrce mého režimu. Ale protože je vidět, že jsi inteligentní, a že kdybych tě popravil, tak bych proti sobě pobouřil lidi ještě víc, tak jsem přemýšlel, jak z toho ven. Takže mě napadlo... Vezmeme se." dořekl. Trochu jsem se zakuckala, protože jsem zrovna polykala chleba. Rychle jsem sáhla pro hrnek s vodou a zapila to všechno. 

"Cože??!" to si snad ze mě dělá srandu.

"Tím bychom spojili vesničany a germány. Pouvažuj o tom. Máš na rozhodnutí den. Večer chci vědět odpověď." zvedl se ze židle a vyšel z mé cely. 

Osaměla jsem. Tohle bude opravdu těžké rozhodnutí... Mám si ho vzít? Bylo by to pro moje dobro. I pro dobro vesnice... Jaké mladší se mi líbil, ale to bylo, když jsme byli děti. Pak o sobě nedal vědět několik let... Nechci umřít... Ale zase bych tím zradila všechny rebely... Mám to zkusit?...Co když bude zlý?... To jako spolu budeme spát?... To jako spolu budeme mít děti?... A to by bylo jakože napořád?...

Myšlenky mi stále víc a víc ubíhaly k té myšlence, že bych si ho vzala a jako správná holka jsem začala přemýšlet nad kravinama. Když už byl večer, Dorogo skutečně přišel a přinesl mi večeři. 

"Jak jsi se rozhodla?" zeptal se klidně.

"Vybírám si sňatek." kývla jsem trochu nervozně. Jemu jako by spadl kámen ze srdce. 

"Dobře. Tak to dojez a půjdeme do tvých nových komnat, kde na tebe bude čekat komorná." usmál se na mě. Rychle jsem dojedla, protože mě opravdu zajímalo, jak bude můj pokoj vypadat. 

"Můžeme?" zeptal se. Kývla jsem. Vydali jsme se bludištěm hradu. Prošli jsme mnoha chodbami. 

Došli jsme do západní části hradu. Moje komnata byla ve druhém patře. Hned, co jsme vešli, uviděla jsem velkou a měkkou postel naproti které je velké okno s červenými závěsy. V rohu jsem měla kruhový stolek na kterém byly rudé růže. Na podlaze byl koberec a na stěnách výjevy z lovu. Byla tam dokonce další místnost, kde byla koupelna. Když jsem si prohlédla pokoj, konečně jsem si všimla komorné. Zrovna rovnala knihy do knihovny. 

"Dobrý den, madam. Jmenuji se Aneta a jsem vaše komorná." uklonila se, když si nás všimla. 

"Anja." lehce jsem se uklonila.

"Nechala byste nás tu prosím chvíli o samotě? Musíme ještě něco vyřešit." přikázal mé komorné, která se hned vytratila. Nadzvedla jsem obočí, když se zaklaply dveře. "Tak jsem si říkal... Když spolu budeme žít v manželství, tak bych se asi měl pokoušet, abych byl aspoň trochu romantický a ty sis mě oblíbila." začal.

"To není nutný. Prostě si půjdeme z cesty a žádná romantika není důležitá. Stejně na to nejsem typ." začala jsem se bránit.

"Jenže já nechci, abychom okolo sebe jen tak procházeli. Plánoval jsem si hezké manželství takže bych si moc přál, abychom se k sobě hezky chovali a možná i časem zamilovali." díval se na mě.

"Tak... tak dobře, no." kývla jsem tedy. Sice se mi taky příčila představa takového neosobního manželství, ale nevěděla jsem, jestli k sobě vůbec po těch letech najdeme cestu.

"Dobře... Takže..." klekl si a šáhl do kapsy. "Ptám se tě znovu. Vezmeš si mě?" usmál se na mě. Opravdu mě to dojalo. Naše první romantická momentka a už tak velká.

"Ano." odpověděla jsem mu s úsměvem a nechala ho, aby mi nandal na prst prstýnek ve tvaru malinké korunky. Dokonale mi seděl a dokonce se ke mě i hodil. 

"Už bych měl jít." řekl smutně. "Ale zítra ráno se za tebou stavím, abychom se společně nasnídali, a potom to půjdeme oznámit všem lidem v okolí." usmál se na mě sladce. Na rozloučenou mi dal pusu na tvář. Oněměle jsem se za ním dívala. 

Do pokoje přišla má komorná. Začala mě svlékat a dovedla mě do vany. Nějak to všechno uběhlo moc rychle. Ani jsem si to nestihla uvědomit. Vždyť já jsem zasnoubená! S tím pocitem jsem usla.