Red riding hood

Část 9

 Celý měsíc jsme pomáhali s lovem. Pomáhali myslím, že jsme byli v základním táboře a vařili víno. Nic víc. Nic míň. Teda... Míň ano. Museli jsme čistit stáje během lovu a poslouchat Ondřeje, který jenom postával opodál a mluvil, a mluvil, a mluvil. A potom pochválili jenom jeho. Naštěstí jsme celý měsíc přežili. Jak už jsme se doslechli z pevnosti, začal se připravovat ples. I Kaydena se začala připravovat. A začala připravovat i mě. 

Jak slíbila, zaběhla do vesnice a nakoupila látky. Koupila tři barvy lesklé, dvě skoro průhledné a jemné látky a jednu bílou na spodničku. Už jsem se nemohla dočkat až budu mít šaty jako princezna. 

Kaydena šila pokaždé, když jsem byla pryč. Jenom mě každý den změřila. Nechtěla mi je vůbec ukázat. Nedočkavostí jsem skákala skoro až ke slunci. Jednou jsem se i pokoušela šaty hledat, ale schovala je opravdu dobře a já je nemohla najít. Po týdnu jsem se tedy rozhodla, že půjdu taky do vesnice za Tomasem. Ještě jsem mu pořádně nevysvětlila to, jak jsem se zachovala.

"Je doma Tomas?" zeptala jsem se jeho mamky, která seděla na lavici před domem. 

"Ahoj Andrejko. Jo, je ve svém pokoji. Klidně za ním běž. Je to druhý pokoj v horním patře." kývla na mě. 

Vešla jsem do domu. U nich doma jsem byla poprvé. Sice se s Tomasem přátelím už dlouho, ale ani jeden jsme nebyli u toho druhého doma. Měli opravdu velký dům. Hned jak jsem vešla, tak byl obývák. Tam byly měkká křesla a houpací křeslo u krbu. Po levé straně byly schody,, které vedly do patra. Další patro byl jenom takový balkon, ze kterého se dalo jít do pokojů. Vyšla jsem po schodech do patra a zaklepala na druhé dveře.

"Dále." ozvalo se. Vzala jsem za kliku. Otevřela dveře a pomalu vešla do pokoje. 

"Ahoj." pozdravila jsem ho. Seděl u stolu, ke mě zády. Když mě uslyšel, ztuhl a pomalu se otočil.

"Ahoj. Co tady děláš?" zeptal se udiveně a zároveň obezřetně. 

"Přišla jsem se ti omluvit a trochu si pokecat." usmála jsem se na něj. Otočil se už i celým tělem.

"Tak můžeš začít." kývl na mě a založil si ruce na prsou. 

"Ohledně toho, co se stalo..." začala jsem. Byla jsem trochu nervozní. "... Opravdu se omlouvám. Bylo to poprvé, co to někdo udělal a nevěděla jsem, co mám dělat. A taky jsem nevěděla, co chci." provinile jsem sklopila oči.

"A teď už to víš?" nadzvedl jedno obočí.

"Myslím že ano. Jedno ale rozhodně vím jistě. Chci s tebou jít na ten ples." usmála jsem se na něj.

"Vážně? A neutečeš zase?" 

"Slibuju, že neuteču." 

"Dobře." usmál se. "Víš jak to pro mě bylo trapné? Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně, že jsi tak utekla a potom jsi se mnou skoro vůbec nemluvila." 

"Opravdu se omlouvám." omluvila jsem se znova a tentokrát s úsměvem. Byl to úžasný pocit mít svého nejlepšího kamaráda zpátky. 

"Nechceš se posadit?" ukázal na postel. 

"Jo. Díky." posadila jsem se. Nevěděla jsem,co bych měla říct. 

"A jak se těšíš na ten ples?" zeptal se. 

"Hrozně se těším. Zajímalo by mě, kdo všechno tam bude a tak. Jaký budou mít holky šaty. Jaká tam bude hudba a jídlo." zasmála jsem se. 

"Taky se těším. Jaké budeš mít ty šaty?" 

"Tetička mi je nechce ukázat dokud nebudou ušitý, ale měly by být červený. Prý se ke mě červená hodí, tak mi z nich šije šaty." 

"To je pravda. Ta barva k tobě opravdu sedí. Věděla jsi o tom, že ti lidé z vesnice přezdívají Rudý lovec?" 

"Vážně? To je zajímavé."

"Asi kvůli plášti, který sundáváš jenom na noc."

"No jistě. Určitě proto. Možná to je kvůli mým rudým vlasům."

"Možná že když vidíš lidi, tak se červenáš." 

"To je možné. Nebo se měním pokaždé na kraba."

"Je ale zajímavé, že sis toho zatím nikdy nevšimla. Nebo všimla?" 

"Nevšimla. Tohle je pro mě novinka. Zkusím se přeměnit... Počkej... Nejde to." řekla jsem zklamaně. Konečně jsme se společně zase bavili. Cítila jsem se volně, protože jsem věděla, že on tu je pro mě a pomůže mi. Hlavně teď, když jsme se usmířili. 

Povídali jsme si celé odpoledne. Byla to opravdu zábava. Přišlo mi, že uběhla jenom chvilka a už se stmívalo.

"Už budu muset jít." řekla jsem smutně. 

"Mám se pro tebe zítra stavit?" usmál se.

"Jestli se ti bude chtít."

"Očekávej mě." mrkl na mě. "A nezapomeň se pořádně ustrojit." 

Zamávala jsem mu na rozloučenou a odešla. Jsem ráda, že jsem za ním šla. Mám teď mnohem lepší pocit. 

Doma na mě už čekala Kaydena. Jenom na mě s úsměvem kývla ať jdu dál a vešla do dveří. Následovala jsem ji. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Šaty. Byly nádherné. Korzet v rudé barvě bez ramínek. Sukně měla několik vrstev, které měnily barvu. Od rudé až k tmavě červené, která byla skoro až černá. To vše bylo pokryto tou úžasnou průhlednou látkou. Ze zbytku látky ještě užila růži do vlasů. A jako doplněk byla černá krajková maska, která zakrývala pouze horní část obličeje. 

"Tetičko..." stála jsem užasle.

"Líbí se ti?" usmívala se na mě.

"Ano. Jsou nádherné." opravdu mě to dojalo.

"Tak si je pojď zkusit." pobídla mě. 

Pomalu jsem se do nich navlékla. Materiál byl opravdu příjemný. Všechno mi sedělo dokonale. Kaydena odvedla opravdu dobrou práci. 

"Zítra ti to bude opravdu slušet." zašeptala mi do ucha, když jsem se dívala do zrcadla. Zítra večer budu dokonalá.