Red riding hood

Část 4

"Andrejo! Andrejo! Kde jsi?" slyšela jsem z dálky hlasy. To musela být Kaydena. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

 Zabili mi rodiče. Doroga asi taky zabili. A pokud ne, tak ho budou mučit. To nezvládnu. Najednou se to všechno dostalo do mého mozku. Oči se mi zalily slzami a začala jsem křičet. Ne. Ne. To ne! Jak se to mohlo stát? 

"Andrejo. Drahoušku. To bude dobré. Neboj." konejšila mě vědma, která mě už našla. Objala mě. Můj křik přešel v pláč. Celou dobu mě Kaydena hladila po zádech a konejšila. 

"Pojď. Měly bychom odejít. Je to tu teď nebezpečné." řekla mi něžně, když už jsem se trochu uklidnila a byla schopná pohybu.

Pomalu jsem se její pomocí zvedla. Rozhlédla jsem se po místnosti ještě jednou. Kousek od nás byly těla mých rodičů. Na stěnách krev. Nábytek převrácený. 

"Musím si zajít pro svoje věci." zašeptala jsem.

"Dobře." souhlasila tiše vědma. Společně jsme šli pomalu do mého pokoje. Skoro vše tu také bylo poničené.

Společně jsme dali moje neponičené věci do batohu. Bylo toho málo. Aspoň to nebude těžké. Naštěstí mi neponičili moje základní věci. Pod převrácenou postelí jsem našla svého milovaného medvídka. Byl v naprostém pořádku. Za to jsem byla opravdu ráda. Pevně jsem ho objala a dala na vrch tašky. 

Vydaly jsme se k vědmě do chaloupky. Museli jsme jít ale přes vesnici. Stromy u našeho domu byly popadané, že bychom ani neprošly. Pomalu jsme šly přes celou vesnici. Všude byla spoušť. Pár domů ještě hořelo. Na návsi bylo hodně lidí. Doufaly jsme, že se tam dozvíme, co bude dál a co se to vlastně stalo. Proto jsme se tam také vydaly. Uprostřed, na koni, byl muž, kterého jsem u nás ve vesnici nikdy neviděla. 

"Já jsem Werner. Vůdce naší skupiny. Tímto jsme dobyli tuto osadu. Vzdejte se nám bez zbytečného boje a nikdo nezemře." začal k nám mluvit. Jeho přízvuk značil, že opravdu není z okolí. 

"Že nezemře? Rodiče této dívky byli zavražděni před jejíma očima!" zvolala vědma na toho muže. Ten se na chvíli zarazil.

"To museli být ti, co se snažili klást nám odpor. Mí muži se jenom bránili." vysvětlil ji. Nikdo mu to nevěřil. Moji rodiče nebyli zlí. Ani by nijak neodporovali. Ti muži je chtěli jenom zabít. Všichni to věděli. Vědma byla naštěstí už potichu. Mohlo by se ji něco stát. Nechci ztratit všechny milované v jednom dni. 

"No, jak jsem říkal. Teď jste pod naším velením. Každý, kdo bude klást odpor, bude popraven. Budete mít i nové zákony. Zvolte si mezi sebou zástupce. Ten vám bude vyřizovat, co se bude dít, jaký svátek se bude slavit a který ne, bude vyřizovat všechny zákony... A taky bude vykonávat tresty. Rozchod!" zavelel.

Cože? Nové zákony? Tresty? Proč? Jak se to všechno mohlo stát tak rychle? Nic jsem nechápala. Ještě před chvílí jsem byla na nejvyšším bodě radosti a teď jsem na úplném dně žalu...

"Andrejo, pojď. Musíme jít domů." pobízela mě vědma.

"Tetičko... Já už nemám domov." řekla jsem sklesle. 

"To je přece nesmysl. Nemůžeš tu zůstat na ulici. Půjdeš bydlet ke mě. Když tu není ani... Dorogo. Můžeš spát v jeho posteli." pohladila mě po hlavě vědma a objala mě.

"Tak... Tak teda dobře." trochu se mi příčilo to, že bych měla spát v Dorogově posteli. Vypadalo to pak, jako by ho opravdu už zabili a on se neměl nikdy vrátit. Nakonec jsem ale přijala. Nemůžu spát na ulici.

Vydaly jsme se k jejímu domovu. Teda teď už i mému. Prošly jsme zbytkem vesnice. Všude už byly plameny uhašené. Vesnicí se rozlévala tma. Byly jsme už daleko od domů a na cestu nám svítil jenom měsíc. Vědma mě celou dobu objímala přes rameno. Každá byla pohlcená svými myšlenkami. Já přemýšlela, co teď se mnou bude, co je s Dorogem a jak bude vůbec vypadat moje budoucnost. Kaydena zase přemýšlela v trochu jiném duchu. Co bude s vesnicí, proč zabili zrovna její rodiče, a jaká bude naše budoucnost. Obě jsme byly už vyčerpané z celého dne, takže když jsme přišly do chaloupky, tak jsme si jenom lehly a hned usnuly. 

Ráno mě probudilo praskání plamene a cinkání hrnečků. Pomalu jsem otevřela oči. Kaydena u stolu připravovala čaj. 

"Dobré ráno." pozdravila jsem ji smutně a zároveň ještě rozespale.

"Dobré, drahoušku." pozdravila mě na oplátku s úsměvem vědma.

Pomalu jsem se posadila. Přes sebe jsem si přehodila nějaký svetr, co jsem našla kousek ode mě a došla ke stolu, kde už na mě čekala snídaně. Byl to zbytek mého koláče z narozenin. Ani bych neřekla, že to bylo včera. Přišlo mi to tak dávno. Se smutnou tváří jsem se pustila do jídla. Mezi sousty jsem upíjela meduňkový čaj. 

"Půjdeš se mnou do vesnice nebo budeš tady a přebereš bylinky?" zeptala se mě Kaydena, když viděla, že dojídám.

"Proč do vesnice?" zeptala jsem se na oplátku.

"Měla bych se jít podívat, koho zvolí za našeho zástupce."

"Aha. Tak dobře. Počkáš na mě chvilku?" na to kývla. Rychle jsem se převlékla a přispěchala ven za vědmou. 

Dneska bylo opravdu zataženo. Jako by i matka příroda držela smutek.

"Mám pro tebe návrh." začala Kaydena.

"Ano?"

"Napadlo mě, že bych tě mohla naučit to, co jsem učila Doroga. Lov, sběr a tak. Jestli bys smozřejmě chtěla." 

Ona se mě ještě ptá, jestli bych chtěla? Vždy jsem chtěla umět takové věci, jenom rodiče mi to nedovolili. Radostně jsem přikývla. Takhle začala moje nová budoucnost. Budoucnost lovce.