1.
Bylo krásné jarní rano, a Captain Assmerika si v klydu doma pohoňkával. Byl teprve dítě, takže byl velice překvapen bílou tekutinou, která mu vytekla z jeho malého Otakárka. Jenže najednou se se skřípěním otevřeli dveře jeho pokoje plného plakátů s porno hvězdami, a dovnitř vešla jeho máma. Jen tak tak stihl mladý Evžen zastrčit svého Otakárka zpět, ale samozřejmě byl vydět malý kopeček na jeho kalhotech, a velká bílá louže, takže maminka Adolfína hned poznala, co se stalo. "Kolikrát ti mám kurva říkat, ze si nesmíš honit v posteli?! Přesně tohle jsem ti říkala!!! Ja to po tobě ale prát nebudu!!! To si nemysli!!!" rozčilovala se Adolfína. Pak Evžena schodila z postele, svlékla z postele prostěradlo, a šla ho hodit do pračky. (Takže si pamatujte, ze maminky nikdy neříkají pravdu, když jsou na vás naštvané.) Když za sebou Adolfína zabouchla dveře s rozbitým terčem, na kterém byl plakát s Evženovým nejneoblíbenějším superhrdinou IronHandem, začal Evžen ihned dokončovat svou rozdělanou práci, a při tom přemýšlel nad pomstou...
2.
Když Evžen konečně dokončil svou potřebu, šel si zabalit kufr, protože vymyslel že uteče z domova, a povede svůj vlastní život, kdy si bude moct honit každou sekundu svého volného času. Hned jak začal balit, měl připraveno asi miliardu pro něj potřebných věcí. Samozřejmě si říkal ze bude potřebovat kondomy, takže tatínkovi pár krabiček ukradl. Potom elastické trenky, protože nikdy nevíte, kdy se takové trencle mohou hodit. Samozřejmě ještě dalších par miliard věcí, ale to bych tady byl do vánoc. Jenže do jeho kufříku se to vejít určitě nemohlo. Takže si vzal jenom Durexy, elastické trenky, a ještě falešnou kreditku a mentolové žvýkačky. Radši rychle vyrazil, než máma přijde, a začne ho peskovat, jak má strašně nevypratelné spermie. Nakonec potichounku otevřel zadní dveře, a ještě potišeji utekl po polích co nejdál od svého domova...
3.
Šel šel a šel. Nevěděl jak dlouho, prostě jen šel. Bylo mu trochu divné, ze široko daleko nenašel žádné město. V pet láhvi od coca-coly už mel jen kapičku té kalorické sračky. Najednou si uvědomil, ze je strašně unavený, a ze by si nejradši začal honit. Tak si sedl na nejbližší šutřík, a začal si honit. Když Evžen konečně asi po půl hodině skončil, porozhlédl se kolem sebe. Stačilo se otočit jen o 90 stupňů, a spatřil obrovskou metropoli, která tam předtím určitě nebyla. S údivem otevřel ústa, potom jakoby se polekal a začal ječet jako mala holka. Pak už jen protřel neveřícně své bulvy, a zamyšleně se podrbal na koulích. A začal přemýšlet, což u Evžena bylo jen ojedinělé. Byl teprve mladý kluk s malým pérem. Bylo mu 12. Měl trochu delší vlasy než normální kluci ze školy, a měl je hozené do patky. Byl velmi, velmi malý. A teď stál uprostřed pustého pole, a koukal se na obrovské město. Přece se tam nemohlo jen tak zjevit?! Nebo snad ano?? Každopádně to šel prozkoumat...
4.
Když už byl Evžen před bránou s obrovským nápisem "Vypadni, kdo v špatném přicházíš", najednou na něj odevšad, a odnikud vyskočily nějací panáčkové v růžových hábitech. Vytáhli z opasku nějakou kostičku s tlačítkem. Všichni najednou zmáčkly to červené tlačítko, a jako zázrakem se kostička pomalu měnila v pistoly. Nebo aspoň to jako pistole vypadalo. Hlavní ale je, že s tou pistolý začali mířit na Evžena. Pak už si nepamatoval nic než veliký modrý záblesk.
××××××××××
"Evžen je pryč!!!" křičela Adolfína, když šla dát Evženovi čisté prostěradlo. Evženův tatínek přiběhl hned za Adolfínou, a nevěřil vlastním očím... Evžen byl opravdu pryč!!!
5.
Evžen se probudil až v nějakém bílém pokoji. Byly tam dvě postele. Na jedné on, a na druhé nikdo. Pak se rozhlédl kolem. Viděl umyvadlo, ručníky, a ... Záchod. Ale na tom záchodě Evženovi něco nesedělo. Jo jasně! Někdo na něm seděl. Byla to žena. Nebo spíš holka. Seděla na záchodě, a vypadala, že je jí to nepříjemný. Evžen se s Kairou seznámil svou první větou "Čau. Já sem Evžen, a tobě asi někdo z toho záchoda líže prdel, co?". Kaira se najednou začala smát. Ale strašně. Dostala takovej záchvat výtlemu, ze malém spadla ze záchoda. Když se trochu sklidila dostala ze sebe jen tichoučké "Prej Evžen!!!", a začala záchvat výtlemu úplně na novo. Evžen už ale smích ignoroval. Uchvátila ho krása Kairininého hlasu. Byl jako omámený. Když se jakž takž vzpamatoval, Kaira už neseděla na záchodě, ale seděla u stolu, kterého si Evžen nevšiml, a něco psala. Nakonec se odhodlal ze sebe vydat "Kdo jsi?". Kaira odpověděla prostě "Kaira.". Evžen byl znovu uchvácen krásou jejího hlasu, ale ne na tak dlouho. "A kde to jsme? Co je za den, a co je tohle za město?" zeptal se Evžen. "Jsme ve vězení. Teda aspoň si to myslím. Nevim, co je za den, a nevim co je tohle za město. Jediný rozdíly mezi náma jsou ty, že ty jsi kluk, přišel jsi sem později, a máš dost divný jméno. Jinak já taky nic nevim," řekla Kaira. Najednou z ničeho nic někde něco zaskřípělo. Evžen se otočil tím směrem, a spatřil mříž ve zdi jejich cely, jak se pomalu otvírá, a dovnitř vchází obrovský chlápek s nějakým robopsem ( taky zkurevsky velkým ) a s vojákem, který držel v ruce něco jako brokovnici. Evžen se podíval na Kairou, ale ta byla stejně vyděšená, jako on.
6.
"Tak pojďte zmrdi malý," řekl muž "jdeme vás pokřtít. Muahahaha!!!". Ten smích byl tak strašný, ze Kaiře a Evženovi přeběhl mráz po zádech. Najednou všichni zmizely. Chvíli se nic nedělo. Oba dva nevěděli co se děje. Najednou za sebou uslyšeli silné stékání. Se strachem se otočily. Byl to ten pes. A postupně šel k nim. Evžen a Kaira se na sebe podívali. Oba věděli co mají dělat. Vyběhly ven na chodbu. Byla dlouhá. Konec byl nedohledný. Rozběhli se. Běželi setejně. Běželi daleko. Běželi dlouho. Po stěnách chodby byla okna, ale v nich bylo černo. Světlo dělaly jen blikající žárovky visící ze stropu. Běželi furt dal. Už byl vidět konec chodby. Byly tam dveře. Doběhli k nim. Naštěstí byly odemčené. Vešli do dveří. Před nimi byly dlouhé schody. Vyběhli je, a objevily se v místnosti. Ve velké místnosti. A všude bylo strašně světla. Stály tam ten chlápek, a jeho voják. A za ním byla...byla tam ve zdi obrovská prdel.
7.
"Tak konečně ste tady. Vy asi nejste moc obstojný sprinteři, co??" řekl muž. Evžen a Kaira neodpovídaly.
"Ja jsem Péťa a," muž, teda vlastně Péťa to nedořekl, protože oba dva se začali šíleně gebit. Péťův voják na ně zamířil brokovnicí, ale na Evžena to nestačilo. Kairu to vystrašilo dost nato, aby se zklidnila, ale Evžen se gebit dokázat nepřestal. Další už známý záblesk. Když se Evžen zase probudil, bolela ho hlava. Viděl akorát, jak Kaira skáče do prdele. S údivem na to koukal. Skočila. Najednou obrovský fialový záblesk, a nic. Pak se otočil zase na Péťu, a zase dostal záchvat výtlemu. Další modrý záblesk, a černo. Měl pocit, že to bylo delší, než předtím, a probudil se. Ale nebyl vzhůru. Ale něco viděl. Asi tunel. A na konci oslňující světlo. Najednou mu někdo dal facku. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Pak zase. A dvě za sebou. Najednou bylo kolem něj všude bílo. Ale po chvíli začal rozpoznávat obrysy. Nejdřív Péťu, a pak na něj slintajícího psa. Rychle vstal. "Už bylo na čase. Doufám ze se zase nezačneš gebit," Ale ne. Teď už mu to bůh ví proč nepřišlo vtipné. Rychle ze sebe setřel sliny, a ptal se "Kde je Kaira?"
"Odpočívá v pokoji," řekl smutně Péťa.
"Cože?!"
"Myslím na místním hotelu. Skoč tam, a bude ti taky dobře.,"
"Kam tam??"
"No přece do prdele,"
"Ok. Ale řekni mí mámě, ze jsem ji nesnášel,"
"Dobře, ale teď už skoč,"
"Jdu na to," Skončil konverzaci na úrovni Evžen, a šel k obrovské prdeli. Když k ní přišel, zdála se mu ještě větší, než z dálky, ale to mu bylo jedno. Připravil se, jakoby skákal do bazénu šipku, a skočil... Nic. Jen bílo. A pak stál. Na neznámém místě. V nějakém městě...
8.
Vypadalo to jako něco mezi moderním městem, a středověkem. Byly tam domy postavené architekturou připomínající středověk, ale všude byly reklamní plazmy, a satelity. A silnice. Byly plastové. Svítící volná parkovací místa, blikající přechody atd. "Chytrá silnice" pomyslel si Evžen. "Tady se mi bude líbit". Všude bylo hodně lidí, ale Kairu nešlo přehlédnout. Rozhlížela se na balkóně hotelu přímo proti místu, kde Evžena vyhodila obrovská prdel. Zavolal na ni
"Kairo!". Nereagovala.
"Kairo!!!" Zakřičel ještě víc. Potom se na něj podívala. Vypadala trochu vylekaná. Pak na něj zakřičela, at přijde za ni.
"Jsem v pokoji 326! Když řekneš, ze jsem tvoje snoubenka nebo tak něco, tak tě sem pustěj!" Zakřičela na něj naposledy. Evžen na ni ukázal palec nahoru, a rozeběhl se k vchodu. Byla tam nějaká zvláštní fontánka. A za ní recepce. Ten člověk byl starý, a na první pohled děsivý, ale mel přátelské oči. Evžen nezaváhal, a rozešel se k němu. Řekl mu že Kaira, co před chvilkou přišla je jeho snoubenka. Starý pan nic neřekl. Zavolal. Mladšího, asi 30-ti letého pána, a ten ho odvedl k pokoji 326. Evžen zaťukal. Pán mezitím stál a pozoroval ho. Kaira vystrčila hlavu ze dveří, a uviděla toho pána, jak se na ně kouká. Rychle začala Evžena, a vtáhla ho dovnitř. Když za sebou zavřela dveře, rychle se od něho odtrhla, utřela si pusu, očistila oblečení, a řekla
"Bylo to nutný. Nedělej žádný závěry, jasný??" Evžen byl jako v šoku. Nevnímal, co Kaira řekla. Kaira nad ním mávla rukou. Nakonec ze sebe vydala jen
"Koukni se do zrcadla," Evžen se probudil. Trochu nechápal, proč, ale nad botníkem spatřil zrcadlo. Přišel k němu, a...nevěřil svým očím. To co viděl ho děsilo, a zároveň mile překvapovalo...
9.
