Popular [Calum Hood texting CZ]

Alternativní konec

Protože jste byli zvědavý, jak jsem to plánovala ze začátku, tady to máte :) Je to dnes, protože se mi příběh nechce dál natahovat, zvlášť s něčím, co je jen kapitola navíc... Dopsala jsem druhou polovinu a zjistila, že ani tohle není tak zlý konec, jak jsem si myslela, rozhodně je to svým způsobem happy end... Jaký konec se vám líbí víc?
A poslední otázka tohohle příběhu: Když se řekne "Spřízněná duše", co vás napadne jako první? Netýká se to kluků, ale myslím, že je to alespoň něco zajímavého... A teď už k samotnému, druhému, konci...
_____

„Víš já... no, mám tě rád..."

„Ale ne dost, co?" Povzdechla jsem si.

„Kdepak, mám tě strašně moc rád. Jsi skvělá, ale nejsi člověk, se kterým bych chtěl strávit život. Jsi krásná, hodná... Možná, že pro mě příliš ideální..."

„A to je zlý?" Sklopila jsem svůj pohled ke špičkám svých bot a zkoumala je, jako by mi teď mohli zachránit život, zacelit ránu a spravit zlomené srdce.

„ne, vůbec ne," chlácholil mě, jako by byl daleko starší, rozumnější a měl se vším daleko více zkušeností. „Jen já hledám něco jiného."

„Nikdy by mě nenapadlo na tebe byť jen myslet,"zvedla jsem pohled do jeho očí, který mi připomněli všechno a já ho zase musela sklopit, abych nezačala brečet. „Ale tys se snažil, dlouhý měsíce a tak jsem ti šanci dala. Namotal sis mě tak moc, jak se jen dá a teď mě necháš jít, zlomenou... Byla to celou dobu jen hra?"

„Já si opravdu myslel, že s tebou můžu najít štěstí. A našel jsem ho, jen by to dlouhodobě nevyhovovalo... Jsem si jistý, že mi někdy v budoucnu poděkuješ."

„Tím si nejsem jistá," vydechla jsem, když jsem ucítila ruce na své bradě, nutil mě se na něj podívat. Jeho oči byly smutný, utěšující a možná že se v nich leskly slzy.

„Uvidíš, že nám bude líp," na tváři se mu objevil poloúsměv. Vzal mé ruce do těch jeho, snad snahou se zahřát, nebo mě trápit ještě o něco víc. „Můžeme být dál přátelé, ne?"

„Takhle to nefunguje a ty to víš," odpověděla jsem, vyvlíkla své ruce z těch jeho a otočila se na odchod. Šla jsme se slzami v očích, které čekali, až budu v bezpečné vzdálenosti a budu se moct plně rozbrečet, možná i rozběhnout a běžet tak dlouho, než budu lapat po dechu a nebudu myslet na nic jiného.

„Mám tě rád," slyšela jsem ho ještě za mnou křiknout.

Já tebe taky, Cale. A to je to, co mě ničí.

***

O 10 let později

„Ahoj Mag," slyšela jsem jeho hlas. Po tak dlouhé době a pořád zněl stejně.

„Ahoj," usmála jsem se.

„Co říkáš?" Rozhodil rukou do prostoru, aby mi naznačil, co přesně myslí.

„Všichni jsou stejný... A zároveň úplně jiný. Je zvláštní vidět všechny spolužáky po deseti letech," pokrčila jsem rameny.

„Přesně moje slova," přitakal a prohrábl si vlasy stejně jako kdysi. Jako by se mi vraceli vzpomínky, na každý moment.

„Jak se máš?" Oběma nám bylo jasný, že nemyslím tu chvíli, ale celých deset let, co jsme se neviděli.

„Skvěle," usmíval se, ale přesto to nevypadalo, že chce pokračovat.

„Už si našel tu, se kterou chceš strávit život?" Narazila jsem na něco, co alespoň mě zabolelo... Vlastně jsem nad tímhle uvažovala často.

„Jo," řekl se zasněným úsměvem na tváři. „Vlastně je tady se mnou," rozhlížel se okolo a pak na někoho za mnou naznačil, že má přijít.

„Mag, tohle je má žena, Audrey..." představil nás. Prohodili jsme pár zdvořilých vět, když se omluvila a šla se věnovat zase někomu jinému.

„Je sympatická," usoudila jsem.

„A co ty, máš někoho?" změnil téma.

„Mám přítele," přikývla jsem. „A syna," cítila jsem potřebu to říct.

„Jak je starý?" zeptal se překvapeně.

„Devět měsíců. Proto tu se mnou Ash, můj přítel, není. Hlídá ho," usmívala jsem se nad představou těch dvou, je nemožný najít v celé historii lidstva něco roztomilejšího, než Ashe s naším synem.

„Je pozdě na gratulaci?" Poškrábal se na temeni.

„Děkuju," zasmála jsem se jen.

„Tak jsem měl pravdu, hm?" prohodil. „je nám takhle líp."

„Teď jo," přikývla jsem. „Ale nemáš tušení, jak zle jsem se cítila kdysi... Nechci to vytahovat, jen nikdy neříkej někomu, s kým se rozcházíš, že to tak bude lepší. Nebude."

„Beru na vědomí," zasmál se. „Ale myslím, že tuhle radu už potřebovat nebudu," dodal s pohledem upřením do dáli, kde stála Audrey.

„Já si taky myslím, jsem ráda, že si našel štěstí, zasloužíš si ho," bylo nějak lehčí mluvit o nás dřív a tom, co je teď.

„Nápodobně, není nic hezčího, než najít spřízněnou duši... A nemůžu uvěřit, že nám oběma se to povedlo tak brzo."