potomci potomků- hp, ff

-21-

Melindin pohled:

           ,,Sakra holky! Musíme vstávat!"ječím na ně už dobrou půl hodinu.

          ,,Nejsem si jistá ,ale není náhodou neděle?"zívne Virgi.

         ,,Jo ,je neděle. Jenže jedna odpoledne!" to už se V rychle posadila a Gab otevřela oči ,,A myslím že jsem prospaly okamžik objevení našich ...odcizených fantů. Takže budeme podezřelí. Všichni! Protože kluci se taky ještě neuráčili vstát."

        ,,Mel! Buď z ticha a nedělej z toho "zívnutí ,,velkej poprask." hodila po mě Ginie polštář ,,A jak vlastně víš že kluci ještě spěj?" jen se na ní zašklebím..normální člověk by asi zčervenal ,ale proč být normální  ,,Ty jsi byla u nich v ložnici?!"

      ,,No vlastně jo ,chtěla jsem je požádat jestli mi nepomůžou vás vzbudit...ale jaksi taky spali ,a byli jako špalky. Takže taky od osmi od rána přecházím z jedný ložnice do druhý a uklízela.! Lidi..já uklízela! Takže už konečně koukejte vstát!"

     ,,Mel ,tím uklízela si myslela to ,že jsi párkrát mávla hůlkou?" protahuje se Gab.

    ,,Možná."odseknu. Tak jako mohli by to trochu ocenit. ,,Šup do koupelny a jdeme vzbudit kluky. Musíme na oběd!"

     ,,Ale no tak ,Lini ,od kdy si ty ta zodpovědná?"

     Hodím po ní polštář ,už to začíná přehánět! ,,Od tý doby co ty se muchláš s Lukim a "chtěla jsem ukázat na Gabču ,ale ta se -pro ní- naštěstí vtrátila do koupelny ,,Gab cukruje s Maxem. To znamená že vy jste se dostaly do rolí těch rozpustilejch holek a někdo vás hold musí držet při zemi. Ne ..nic ..mlč. Já vám to samozřejmě přeju ,ale... zkuste se sakra chovat dospěleji!"sesunu se k zemi a přikryju si obličej dlaněmi. co to se mnou je?!

    ,,Melin ,děje se něco?"už u mě klečí Virginie a chce mě obejmout. Odstrčím ji od sebe ,jemně abych ji nic neudělala ,ale zároveň důrazně. 

    ,,Až bude čas na večeři tak mě vyzvedněte."a odešla jsem z pokoje. Nejdřív jsem vůbec nevěděla kam jdu. Kde mě nenajdou..nebo aspoň je tolik nenapadne mě hledat. Komnata nejvyšší potřeby!  Beru schody po třech a přemýšlím co si budu přát.... vždycky když jsem tam šla tak to bylo jen kvůli nějakýmu mejdanu a nic jsem si vymýšlet nemusela. Po chvilince už přecházím před zdí a doufám že se objeví dveře. Voila ! Povedlo se. 

    Snažila jsem zařídit aby to uvnitř bylo uklidňující. A ono se to povedlo! Místnost byla úžasná -teda pro mě. Po stěnách byly nalepeny obrázky s povzbuzujícími citáty ,ze stropu visel lustr ,který tvarem připomínal hrozen a svítil oranžovým světlem. ¨Jinak tu moc věcí nebylo ,jen krb ,vedle něj zelené čalouněné křesílko a kulatý stůl na kterém byl tác s jablky.

   Posadila jsem se vedla ohně na koberec a zírala do plamenů. Vážně co to se mnou dneska je?! Já to nechápu! Proč se chovám tak sentimentálně?! CO SE TO KRUCI DĚJE?! Ráda bych řekla že toho na mě bylo moc ,ale nemůžu si nic vybavit. Od chvíle co se Vir s Lukim probraly sem byla v klidu -když nepočítám Reula ,ale to by byla blbost. prostě to nedává smysl.

.....................

      Co se to děje?! ,,Kde to..." asi jsem musela usnout...ale jak to že nejsem dál u ohně...

      ,,Pšt...spi dál." Reul? 

      ,,Co se děje?!" zjištění že na mě mluví Reul mě naprosto probralo.
      ,,Nic ,byla si v komnatě a usnula jsi. Vir ,říkala že jsi byla mimo ,ale nemohla tě nikde najít. "odmlčel se ,,Upřímně všichni jsme tě hledali, po celým hradě. Když jsem tě našel ...no prostě když spíš tak jsi sladká ,nechtěl jsem tě budit. No...a ... "nervozně polknul ,,zrovna jsem tě nesl k nám to pokoje-páč k vám se nedostanu a jak už jsem řekl....nechtěl jsem tě budit."

       Všechno to znělo asi i logicky až na místo kde jsme se nacházeli ,,Proč jsme na astronomické věži?"

        ,,Ehm..."postavil mě a pročísl si prstama vlasy ,,uvěříš mi když řeknu že to bylo neovládnutelný chvilkový nutkání?"

        Zvednu obočí jak nejvíc to jde a zírám na něj....tak tohle smysl nedává ani náhodou.

      ,,Koukej" ukáže na nebe ,,vychází Večernice. Něco si přej."  Notnou chvíli na něj koukám jako by se už opravdu a definitivně zbláznil. On se ale tváří jako malé dítě které dlouho prosí o hračku a už jí má na dosah. Nerada kazím lidem radost , tak překřížím ukázováčky s prostředníčky ,vrhnu na něj poslední skeptický pohled a zavřu oči....co bych si asi tak měla přát....   Nakonec si přeju aby mě opustila ta melancholie ve který se dneska celej den utápím. 

   Pomalinku otevírám oči. Black stojí ani ne krok ode mě. Svým způsobem mě to nepřekvapuje- možná nemám v knížkách takovou zálibu jako Ginie s Gab ,ale i tak jsem jich přečetla dost na to abych věděla že mě měl políbit (teda v knižní realitě by se to stalo). 
 Začínám se cítit nesvá ,pořád na mě kouká a nejhorší je že tenhle pohled nedokážu zařadit- není nenávistnej ,posměvačněj ani to není pohled který upíráte na blázna. ,,Co sis přál?" zeptám se když už to ticho nevydržím.

    ,,Já?" podivně se zašklebí ,,Vůbec nic...já na tuhle možnost přání nevěřím." 

   Praštím ho do ramene a začnu se smát ,,A ze mě blbce udělat můžeš co?"

    ,,To nemusím ,ty už totiž blbec si." roztáhne koutky ,vyhne se další ráně do ramene a chytí mojí ruku. 

   ,,Pusť!"snažím se mu vyškubnout.
   ,,Co za to?"mrkne.

   ,,Není už čas na večeři?" snažím se hodně chabě změnit téma ,ale vzhledem k tomu že pořád škubu rukou tak to moc nezabírá.

   ,,Nooo.. tak jako můžeme jít takhle na večeři." lehce si mojí dlaň posune do svojí a proplete prsty - a to všechno dokáže bez toho aniž bych se mu zvládla vysmeknout. 

   Povzdechnu si. Sakra co mám dělat?! Napadlo mě jen jedno řešení... ale to je ... to nejde... ach jo ,nádech - výdech.No tak asi teď nebo ..příště?
   Zvednu se na špičky. Ještě chvíli přemýšlím o tom jestli to opravdu udělám. Reul se drží výjimečně zpátky jen na mě kouká a v očích má jiskřičky očekávání. Nádech -výdech. Nakloním se k němu a vlípnu mu pusu- jen takovou malou děckou.
    Rychle se odtáhnu ,,Tak já myslím že moje ruka ,je zase moje." slabě se usměju.

   ,,Na to zapomeň!" a právě za tu ruku kterou mi ještě nepustil si mě k sobě přitáhne. Najednou už není zdrženlivej. Jednu ruku mi pořád svírá a druhou mi lehce přejíždí po tváři, pak mi za bradu zvedne tvář a jemně ,ale hluboce mě políbí...a já se neodtáhla.

   Zadrhne se mi dech... ,,Tak tohle jsem si nedomluvili." 
   Zatváří se hrozně smutně ,,Zasloužila sis svojí ruku." a velmi neochotně povoluje stisk.

  Pomalu ruku vysunu a proklepu si jí....  sakra! nevím jak to udělal a nebo jestli to je díky hvězdě ,ale smutek je ten tam. Asi proto se rozhodnu udělat snad poslední dnešní "hloupost".  Omotám mu ruce kolem krku a opřu se čelem o jeho. Tentokrát by se jeho pohled nedal nazvat jinak než "šokování". 

    Pak se jemně otřu nosem o jeho nos a  ustoupím od něj.... 
 ,,Kdo bude poslední na večeři musí říct McGonagallové že jí to sluší." křiknu na něj a už utíkám do Velké Síně..... 



Vzhledem k tomu že jsem ho tam nechala rozhozeného tak přiběhl až pět minut po mě.........