Boží Halloween

Ledové zjevení

Není divu, že mám sama halušky, když doma žiji s magorem, který se bojí vlastních pohádek.. říkala jsem si tenkrát v duchu a tím se i částečně ospravedlnila.

„Tak a dost! Melody říkám ti to naposledy, žádný Thor, žádní duchové a už vůbec ne ten tvůj Loki neexistují!" Poslední slovo jsem zařvala tak nahlas, že i já sama se zalekla nad sílou svého dívčího hlasu.

„Ale tvoji duchové ano?!" Vzepřela se mi Melody.

„Tvoji hadi a divoká zvířata, tvoje příběhy jsou skutečné, ale ty mé ne?! Jak můžeš být tak nespravedlivá!" Křičela na mě dětským jekotem.

„Jdi se bodnout, Holly! A pokud se bojíš být sama, poradím ti, už konečně dospěj!" Použila na mě má vlastní oblíbená slova a zabouchla za sebou dveře.

„Ty mi nemáš co radit," zaječela jsem jejím směrem.

Ozval se osudový hrom, hned potom zhasla všechna světla v domě.

„No, díky Thore," zašklebila jsem se ironicky.

----------------------------------------------------------

Opět jsem scházela dolů, ve snaze dostat se poslepu do kuchyně, kde se nacházela dvířka do sklepa.

Potřebovala jsem tam sejít, nahodit nutné pojistky a tak zase rozsvítit náš domov.

Došla jsem po hmatu až ke vchodu místnosti, ale něco mě zastavilo.

Ledový průvan, vycházející z kuchyně, objímal mé kotníky a mrazivý chlad se do nich bez milosti zahryzával.

Stejně jsem ale nakonec vstoupila dovnitř.

Jako když vás někdo praští přes nos a vy se z nenadání ocitnete na severním pólu, tak jsem se tehdy cítila.

Lednice, sporák, stůl a židle, všechno bylo zasněžené. Ze stropu trčely obrovské a nebezpečně ostré rampouchy.

Neuvěřitelný chlad, daleko ostřejší než ten na Antarktidě, podal při každém mém slabém nádechu do plic.

Tak tohle nebude porucha mrazáku.. mihlo se mi hlavou.

Skoro po kolena jsem se brodila ve sněhu, ten byl tak bělostně zářivý, že osvětloval celý prostor.

Nepřehlédla jsem tedy, že na samém konci kuchyně se do dřezu plní skrz nezamrzlý kohoutek tekutá voda.

Divné.. prodrala jsem se sněhem ke kuchyňské lince, v které byl zabudovaný hluboký dřez.

Teprve teď jsem si všimla, že voda je šíleně vařící, proto nezamrzla. Raději jsem ale uzavřela kohoutek, než by voda přetekla ven.

Pára, která vznikla v důsledku spojení chladu a tepla, dokonale zamlžila okno nacházející se nad dřezem.

„A to jsem ho včera pucovala," povzdechla jsem si a jedním tahem rukávu setřela pořádnou část zapaření z okna.

Šok mi málem zastavil srdce.

Přímo za ním, hned co jsem ho otřela, na mě čekaly dvoje oči, rudé jako lává a nepřátelsky si mě prohlížely.

Vyjekla jsem a spadla do sněhu.

Jak blázen jsem z něj vystartovala a v plné rychlosti utíkala směrem ke dveřím, vedoucích zpět na chodbu. Několikrát jsem ještě zaklopýtla a do bílé smrti spadla znovu. Když jsem konečně rozrazila dveře.. Byl tam.

----------------------------------------------------------------------------------------

Poznávala jsem toho muže v jeho černém oděvu a s ulízanými vlasy. Stál přímo přede mnou a tím mi naprosto zatarasil cestu ke svobodě.

„BAF," jediné slovo, vyřčené bez jakéhokoliv úsilí, mě posadilo zpátky do sněhu.

„To vy?!" vydechla jsem v překvapení.

Přistoupil blíž, ale já rychle vstala a popošla zase o něco dál. Nacházela jsem se opět uprostřed kuchyně, ale muž se stále plížil směrem ke mně.

Sníh osvětlil jeho obličej.

Byl modrý! Posetý silnými čárami a na čele jakýsi znak.

Ty oči.. došlo mi, že to jsou ty samé, před kterými jsem doposud utíkala a nyní se tyčí opět nade mnou.

„Už víš, kdo jsem?" zazubil se modrý démon, propalujíc mě svým červeným pohledem.

„Jsi monstrum!" Vřískla jsem a zoufale se vydala k zadnímu východu.

Muž se jen zasmál, tedy přesněji se uchechtával, obzvlášť když viděl mě,v marné snaze škubat za kliku ode dveří.

Já kráva.. rozpomenula jsem se, že poté co jsem zamkla všechny dveře, klíče od nich jsem pověsila na háček k hlavnímu východu.

Byla jsem tudíž v pasti.