hfsfmd

1

Seděla jsem na kuchynské lince a pozorovala moji mámu péct těstoviny. Trochu panikařila a dívala se na hodiny každých deset minut. Věděla jsem,proč to dělala.Můj táta byl tím důvodem. Měl přijít za šestnáct minut přesně a líbila se mu večeře na stole hned,jakmile se dostal do domu. Jake si hrál se svými Spidermenovými figurkami. ''Mami,můžu si jít hrát k Liamovi?'' zeptal se a podíval se na ni štěněčím pohledem. Podívala se znovu na hodiny a zavrtěla hlavou. ''Ne Jakey. Večeře bude za chvilku hotová a my musíme jíst jako rodina.'' Řekla a mírně sebou trhla. Jake zesmutněl,přikývl a šel si sednout vedle mě. Okamžitě jsem popadla malého mužíka z jeho rukou,on jenom zalapal po dechu a vzal si ho zpět,usmál se a zakoulel na mě očima. Byl to roztomilý kluk s blond vlasy a šedýma očima s hnědýma skrvnama uvnitř nich. Byl můj velký bratr a jako velký bratr,byl nejlepší.Vždycky na mě dával pozor doma a ve škole a vždy se ujistil,že mi někdo neublížil. Jediný kdo mě mohl ze školy vyzvednout,byl on nebo jeho nejlepší kamarád Liam,který bydlel hned vedle. ''Takže Ambs,potřebuješ pomoct s domácími úkoly?'' Zeptal se a šťouchl mě do ramene. Jakovi bylo deset a byl o dva roky starší než já,takže my vždy pomohl s mými domácími úkoly. ''Ne,nemám žádné'' Usmála jsem se na něj a houpala s nohama vysícíma z kuchyňské linky. ''Dobře děti,běžte prostřít stůl,víte jak na to. Přesně tak,dobře? '' Zeptala se máma a posypala těstoviny sýrem a dala je do trouby. Jake a já jsme seskočili z linky a popadli věci,míříc do jídelny. Můj otec byl velmi zvláštní ve věcech,které nebyly perfektní,pokud vše nebylo to pravé,rozzlobil se a to nikdo nechtěl. Moje máma říkala,že můj táta má stresující práci. Vždycky se snadno rozzlobil,kdykoliv jsme udělali něco špatně. Pokud jste někdy slyšeli: ''Děti by měli být vidět a ne slyšet'' můj táta to bral do extrému. Místo toho měl spíše radši: ''Děti by neměli být ani vidět ani slyšet''. Každý den v půl šesté,kdyby přišel domů, by jsme se navečeřeli a já a Jake bychom museli jít do svých pokojů a sami si potichu hráli až do půl osmé,kdy bychom museli jít spát. Nenáviděla jsem tento čas každý den.Všechno bylo v pořádku, dokud se vrátil domů a pak se všechno změnilo. Jake vždy ztichl a už se neusmál. Na obličeji mojí mámy se objevil výraz který se podobal strachu a starosti a ona začala natřásat polštáře na pohovce. Vždycky jsem tam stála a tiše si přála,abych se mohla schovat ve svém pokoji a už nikdy nevyjít. Jake a já jsme se potichu posadili za stůl a čekali jsme na klapnutí dveří jako signál,že je doma. Cítila jsem,jak se můj žaludek chvěl,mé ruce se začaly potit a začala jsem se potichu modlit v mé hlavě za to,že měl dobrý den a on by byl dnes normální. Někdy byl opravdu v dobré náladě a to obvykle v neděli,obejmul mě,políbil mě a řekl mi,jak speciální dívka pro něj jsem a jak moc mě miluje. Moje máma a Jake půjdou na hokejovou praxi a já bych zůstala s mým tátou doma sama. Neděle byly ty nejehorší dny,ale já jsem o tom nikomu nesměla říct,nebo o tom,jak se mě dotýkal a říkal mi,jak pěkná jsem. Nenáviděla jsem ty dny a přála si,aby víkend nikdy nepřišel. Mnohem raději jsem měla školní dny,kdy jsem ho viděla jenom u večeře. Měla jsem raději,když se na mě díval naštvaně,než měkkým pohledem v jeho očích. Nic z toho se mi nelíbilo a bylo mi to nepříjemné tak moc,že se mi z toho pokaždé začali třást ruce. Naštěstí však dnes bylo teprv pondělí,čili skoro týden před tím,než jsem se o to musela starat znovu. O pár minut později vešel dovnitř. Jake se na mě podíval pohledem,který říkal,že jsem v bezpečí a chytil mě za ruku. Můj otec měl vlasy stejné barvy jako Jake. Měl hnědé oči a vždy byl zamračený. ''Ahoj děti'' řekl jeho hlubokým hlasem. Přejel mi mráz po zádech. Položil kufřík na bok a sedl si do čela stolu. Snažila jsem se nijak na něj nereagovat,vlastně jsem se snažila nedělat vůbec nic. Zdálo se,že jsem to pokaždé já,kdo někoho dostal do potíží,nebo udělal něco špatného. Pokaždé to vypadalo,že to dělám všem horší. Nikdy nebýval takový. Vždy jsem byla tatínkova holčička,ale když před třemi lety dostal práci,se změnil. Vždy mě měl radši než Jake,ale když teď příjde domů z práce je to,jako bychom s Jakem vlastně ani nebyli. Způsob,jakým se díval na Jakea byl,jakoby si přál,aby vůbec neexistoval,bolel mě žaludek z toho,jak se na mého bratra díval. ''Ahoj tati'' odpověděli jsme oba současně. V tu chvíli přinesla naše máma těstoviny a talíř s česnekovou bagetou. ''Vypadá to hezky Margaret'' řekl a věnoval jí úsměv. Všichni jsme potichu začali jíst a já se snažila posunout na židli tak,aby to nebylo nepříjemné. ''Tak jak bylo ve škole Jaku? '' Zeptal se mého bratra.Jake se zatvářil nervózně. ''Dobře,děkuji. Dnes jsme se pokoušeli vyhrát s hokejovým týmem a já a Liam jsme byli...'' začal,ale můj otec přikývl,neposlouchal. ''To je skvělé synku'' přerušil ho. ''A co ty Amber? '' zeptal se a obrátil svůj pohled na mě. O bože! Dobře,buď zdvořilá,neblouzni. ''Dobře,děkuji'' odpověděla jsem tiše. ''Mluv dítě! '' vykřikl. Trhla jsem při jeho tónu,čekala jsem,jestli mě uhodí,nebo mě pošle do postele bez večeře. ''Dobře,děkuji'' zopakovala jsem hlasitěji. Zamračil se na mě a pak se obrátil k mámě,která si nervózně mnula ruce. ''Takže Margaret,co jsi dnes dělala? '' zeptal se a pustil se do jídla. ''No,byla jsem v supermarketu,koupila šampón,který máš rád a pak jsem žehlila.''odpověděla rychle. Znělo to,jako připravená odpověď. Vždy měla nějakou připravenou,aby neřekla něco špatně. Natáhla jsem ruku pro pití,ale nedívala jsem se pozorně a převrhla ji. Všichni se podívali na mého otce,který vyskočil ze židle. ''Do prdele Amber! Ty malá hloupá děvko! '' zavčel a popadl mě za paži. Najednou moje záda narazila tvrdě do zdi. Kousla jsem se dortu abych nezačala brečet. Můj otec nenáviděl pláč. Říkal,že pláč je pro slabé. A já ho nechtěla ještě víc rozzlobit. Viděla jsem,jak natáhl ruku. Chtěl mě praštit. Zadržela jsem dech a čekala na ránu,protože jsem věděla,že ho už nic nezastaví. V tom můj bratr vyskočil ze židle,vrhl se na mě a obalil mě vlastním tělem. Byl otočen zády k našemu otci. ''Vypadni od ní pryč Jaku' Musí se naučit dávat vetší pozor! '' zakřičel,popadl Jaka za oblečení a hodil ho na zem. Dal mi facku na tvář a já následovala Jaka k zemi. Pak se k němu otočil a kopl ho do nohy čímž dosáhl u Jaka k zasténání. ''Už nikdy se mi nepleť do cesty ty malá sračko! '' Zakřičel na něj a Jake se stočil na podlaze do klubíčka. Slzy mi potichu tekly po tvářích. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Ublížil mému bratrovi! Jake se mě snažil jenom chránit. Jako vždy. Pokaždé,když jsem se dostala do potíži,vyprovokoval mého otce tak,aby ublížil jemu,namísto mě. Můj otec zvedl talíř s pitím a odešel do obývacího pokoje dojíst večeři,mumlaje si něco o tom že jsme ty nejhorší děti na světě. Doplazila jsem se k mému bratrovi a pevně ho objala tak,jako by na tom závisel můj život. Zasténal a posadil se se mnou,objímajíc mě zpátky. Přejel po mé pálící tváři a zasyčel mezi zuby. ''Je mi to tak líto Jaku,je mi to tak líto.'' Zamumlala jsem a potichu plakala na jeho rameni.Jake zavrtěl hlavou. ''To je v pořádku Ambs, není to tvoje vina'' zaskřehotal a usmál se na mě,snažíc se postavit na nohy,bez úspěchu. Rychle jsem vyskočila na nohy pomoct mu. Slyšela jsem pohyb tak jsem se otočila a viděla mou mámu, jak naštvaně utírá stůl. '' Vezměte si večeři do vašich pokojů a snězte si ji, dobře?'' Řekla a políbila nás oba na tvář. Musela jít za mým otcem a zkontrolovat, jaká je jeho nálada a popřípadě ho uklidnit, aby se už nic dalšího nestalo. '' Uvidíme se zítra ráno. Miluju vás. Oba. Bez ohledu na to, co se stane, nevycházejte ze svých pokojů, ano? '' znovu nás políbila na tvář a podala nám naše nedojedená jídla, tlačíc nás do našich pokojů. Měli jsme pěkný dům, čtyři ložnice a to vše v jednom patře. Můj otec vydělával slušné peníze,takže jsme žili ve slušné čtvrti,ale byla bych radši za malý dům a za jeho starou práci. Možná by to byl zase ten starý táta. Bral by nás do parku,kupoval by nám hračky a zmrzlinu. S Jakem jsme šli do mého pokoje a posadili jsme se na zem. Jedli jsme mlčky u mé postele. Držel mě pevně za ruku,když začal můj otec řvát na mámu a když něco rozbil ,trhla jsem sebou. Všechno to byla moje vina. Začala jsem vzlykat a Jake mě objal kolem ramen,přitahujíc mě blíž k němu. Vždycky vypadal starší než já,byl o tolik vyspělejší než jsem byla já. . "To je v pořádku. Všechno je v pořádku, Ambs. Nedělej si starosti". Říkal sladce a hladil mě po vlasech. Když jsem se uklidnila a pláč ustal,hráli jsme karty,zapomínajíc alespoň na chvíli. Když jsme byli v polovině hry,slyšeli jsme dupání po schodech . Jake ztuhl když kroky procházeli kolem mého pokoje. Nezastavily díky bohu. Zhluboka jsem vydechla. Ani jsem si neuvědomila,že zadržuju dech. Jake mi věnoval úsměv. '''Radši půjdu do svého pokoje. Je už po sedmé''. Řekl při pohledu na můj budík. "Uvidíme se ráno. Zamkni dveře,dobře? " mrkl na mě a odešel. Sledovala jsem,jak se plížil chodbou a zastavil se u svého pokoje. "Zamkni si dveře, Ambs " zašeptal,čekal a díval se na mě. Zavřela jsem dveře a rychle zamkla jak mi řekl. Přiložila jsem ucho ke dveřím a poslouchala, jestli Jake udělal to samé,co já. Poté jsem se vrhla do mé postele a tiše plakala. Nemohla jsem přestat. Dnes večer jsem byla hloupá a znovu jsem ublížila mému bratrovi! A mámě zřejmě taky podle zvuků zespodu. Najednou se ozvalo na mém okně škrábání , řezání a podivný šum. Vytřeštila jsem oči a uviděla jsem Liama. Díval se na mě smutně. Běžela jsem k oknu a potichu ho otevřela a přemýšlela, co tu pro lásku boží dělá. Neměl být doma? "Liame,co tu děláš? Musíš jít. Hned! " okřikla jsem ho potichu a zuřivě kroutila hlavou. Ale ten hupák v tu chvíli zrovna vlezl oknem a potichu ho zase za sebou zavřel. Zadržela jsem dech při pohledu na mé dveře. Kdyby ho můj otec chytil,zbláznil by se. Neměl Liama rád. Vždycky říkal,že je příliš hlučný. " Liame,vypadni! " zašeptala jsem zoufale,tlačíc ho zpátky k oknu. Trhla jsem sebou,když jsem přemýšlela nad tím,co by otec udělal,kdyby uslyšel,jak se otevírá okno a dozvěděl by se,že je Liam tady. Liam se ani nehnul. Prostě ovinul paže kolem mě a pevně si mě přitáhl k hrudi. Snažila jsem se odtáhnout,ale čím víc jsem se snažila,tím pevněji si mě k sobě přitáhl. "To je v pořádku" zašeptal a pohladil mě po vlasech. Začala jsem znovu plakat do jeho hrudi . Myšlenky,jak je Jake zraněný mě opět zaplavily. Liam byl na svůj věk vysoký. Bylo mu deset,stejně jako Jakovi a byli nejlepší přátelé od chvíle,kdy jsme se před čtyřmi lety přistěhovali. Měl čokoládově hnědé vlasy,které si většinou geloval na můj vkus až moc a světle modré oči,které byly jako okna do jeho duše. Když se na vás Liam podívá máte pocit,jako by se vám chtělo létat. Byl velmi roztomilý a všichni mí přátelé říkali,jak moc se mu líbím . Celou dobu ale k ničemu nedošlo. I když si mě neustále dobíral,vyhrožoval mi vytaháním za vlasy a má tak nepříjemný zvyk říkat mi Andílku- říká mi tak od první chvíle,co jsme se potkali. Ale co proboha dělal tady? A proč objímá mě? Možná si myslel,že jsem Jake , že to je jeho okno a jenom se spletl- ale to je přece vyloučené. Jake měl okno na druhé straně chodby. Odtáhla jsem se a podívala se na něj. Z nějakého důvodu byl tak smutný,že měl slzy v očích a vypadal,jakoby jenom potřeboval mě držet. Když byl jednou Jake samá modřina,řekla jsem mu pravdu. Jake a já jsme ho oba prosili,aby to nikomu neřekl, i když neměl komu. " Co tady děláš Liame? " zašeptala jsem a otřela si tvář,jenže slzy stále nepřestávaly téct. Přitáhl si mě na postel,houpajíc mě,stejně jako to dělal vždycky Jake,když jsem plakala. Mírně jsem se odtáhla a podívala se na něj. Měl na sobě tričko a šortky Power Rangers. Zamračila jsem se,trochu zmatená,proč má na sobě v takové zimě zrovna tohle. Pak mi došlo,že měl na sobě pyžamo. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl osmé. Brečela jsem přes hodinu! "Viděl jsem tě oknem. Jen jsem se chtěl přijít ujistit,že jsi v pořádku" zašeptal,stále mě pevně objímajíc. Podívala jsem se z okna. Liamův pokoj byl přímo naproti mému, takže jsem mu mohla vidět do okna a on mě. Kousla jsem se do rtu. Ach bože musí si myslet,že jsem tak slabá. Jediní lidé,které jsem kdy zavolala,byla máma a Jake. "Jsem Ok,musíš jít" zašeptala jsem,tlačíc ho znovu pryč z mojí postele. On jen zavrtěl hlavou. "Neodejdu,dokud nepřestaneš plakat" řekl a stáhl mě dolů tak,že jsme oba leželi na posteli,čelem k sobě. Měl kolem mě ruce omotané tak pevně,že jsem se nemohla vykroutit. Cítila jsem se v teple a bezpečí. Přisunula jsem se blíž k němu. Stisknul mě a já naposledy vzlykla na jeho hrudi.Probudila jsem se ráno, ještě pevně zabalená v jeho náručí, zalapala jsem po dechu a podívala jsem se na hodiny, 6:20. ″Liame!" Šeptala jsem, třesouc jím.

″Ahh, co mami?" Ptal se se zavřenýma očima.″Shhhh!" Zasyčela jsem, rychle mu zakrývajíc pusu předtím, než promluví znova. Nemůžu uvěřit, že jsme usnuli, je to tak špatný.Prudce otevřel oči a podíval se na mě, šokovanej, pak se podíval kolem mého pokoje. ″Ach ne, usnul jsem?" Zašeptal, posazujíc se a prohrabávajíc si vlasy, které mu všude trčely, ale ve skutečnosti vypadaly líp, než když v nich má všechen ten odpornej gel.″Musíš jít domů, Liame. Rychle!" Zasyčela jsem, tlačíc ho směrem k oknu. Otevřel ho a začal vylézat, ale chytila jsem ho za ruku zastavujíc ho. Podíval se na mě se zmateným výrazem ve tváři. ″Děkuju," zašeptala jsem, vděčně se na něj usmívajíc. Opravdu jsem minulou noc potřebovala objetí, bylo to asi to nejhezčí, co pro mě Liam kdy udělal.Usmál se na mě zpátky. ″Rádo se stalo, andílku," odpověděl s úsměvem a lezl ven.Sledovala jsem, jak se protáhl dírou v plotě a vylezl zpátky do svého vlastního okna. Zavřel ho a zamával na mě, zamávala jsem mu zpátky a šla jsem se obléct. Myšlenka Liama plížícího se kolem v domě, když to nebylo povolený, způsobovala, že mě bolel žaludek. Měli jsme štěstí, že nás nechytili. Bála jsem se jen pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jeho rodiče v noci vešli do jeho pokoje a zjistili by, že je jeho postel prázdná, nebo co by se stalo, kdybych se neprobudila brzy. Otřásla jsem se při pomyšlení na to, co by dělal můj táta, kdyby sem přišel a našel Liama v domě v noci.