Strach je jenom emoce

Kapitola 1.

„Tak ahoj zítra, Alison," rozloučili se se mnou mí spolužáci, když jsem se vracela večer ze školy domů. Už jsem každodenně zvyklá na to, vracet se za tmy domů, a proto jsem se nebála procházet temnými uličkami vedoucími od školy, ani jízdy v poloprázdném metru.

Jako každý den, když jsem vešla na nástupiště v metru, bylo skoro prázdné, jen s pár stálými cestujícími, kteří se domů vraceli ve stejnou dobu jako já. Starý pán, který vždy sedával na nejbližší lavičce, mladší paní stojící uprostřed nástupiště, která v ruce vždy nesla těžkou tašku a opodál párek mladých sprejerů, kteří se vraceli z nočních akcí. Dnes jsem si ale všimla nového muže, který stál úplně vzadu.

Obvykle chodím na konec nástupiště, abych měla pak kratší cestu ven z metra. Ten muž mě ale velice znepokojoval.

Jak jsem se k němu více a více přibližovala, nenamáhal se ze mě ani na chvíli spustit oči. Jeho oči byly tak chladné, že mi z nich proběhl mráz po zádech. Nehnul brvou, nehnul hlavou ani jinou částí těla. Stál naprosto strnule. Není to jen nějaká figurína? Napadlo mě. Jeho občasné mrknutí mě ale vyvedlo z míry. Zdá se, že nikdo jiný, starý pán, mladší paní, ani partička sprejerů, si tohoto muže nijak nevšímali.

Rozhodla jsem se ho také nevnímat a dělat, že je mi to jedno. Výjimečně jsem dneska došla jen do půlky nástupiště, abych se během jízdy vyvarovala jeho přítomnosti a jeho pohledům. I když jsem se na něj už nedívala, cítila jsem na sobě jeho oči. Byl to nepříjemný pocit, který ve mně probouzel strach.

Po příjezdu metra jsem se pohodlně usadila do sedačky a snažila se myslet na hezké věci, abych se uklidnila. Zadívala jsem se upřeně před sebe, přičemž jsem viděla do druhého vagonu. Prohlížela jsem si ho s klidem do té doby, než mě opět probodly oči toho muže. Jak se tam mohl sakra dostat, když předtím stál na konci nástupiště a metro ani nepřijelo do další stanice? Protože se na mě opět nepřestával dívat, znepokojeně jsem se posadila na sedačku, kterou jsem měla proti sobě, abych k němu seděla zády.

Když metro zastavilo ve stanici, kde vystupuji, nejprve jsem se opatrně ohlédla, zda tam ten muž stále sedí, ale neviděla jsem ho. S klidem jsem proto vystoupila a šla domů. Jakmile jsem se začala přibližovat ke své ulici, která je málo osvětlená pouličními světly, měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Tenhle pocit zažil určitě každý, ale vždy to byl jen planý poplach. Doufala jsem v to stejné. U branky našeho domu na konci ulice, jsem začala v kabelce hledat klíče. Jelikož jsem je chvíli nemohla najít, rozhlédla jsem se rozpačitě kolem sebe. Srdce mi ztuhlo ve chvíli, kdy jsem na konci ulice spatřila černou siluetu postavy, která tam nehybně stála s rozkročenýma nohama. Začala jsem nervózně hledat klíče v kabelce. Čím rychleji jsem se je snažila najít, tím více jsem se oddalovala skutečnosti, že je vůbec někdy najdu. Postava se dala do pohybu. Každou vteřinou ke mně byla blíž a blíž. Začala jsem usilovně zvonit, doufajíc že je někdo z rodičů doma, aby mi otevřel. Postava se dala do běhu. Srdce mi bušilo jako o závod a já se strachem ani nedokázala pohnout, natož volat o pomoc. Nohy mi ztěžkly jako kámen a v krku mi vyschlo natolik, že jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku a všechna slova zůstala jen v mé mysli. Můj mozek úplně přestal pracovat. Moje oči sledovaly jenom blížící se postavu, ale nedokázaly rozeznat jakýkoli její detail. Jediné, co jsem si v tu chvíli přála bylo, aby někdo už sakra otevřel ty dveře!

Kdyby mi ve chvíli, co ode mě byla postava pouhých pět metrů, neotevřel táta, asi bych vám teď nevyprávěla tento příběh. Nedokázala bych se najednou sebrat a utéct. Kdyby jste byli v mé kůži, což vám mimochodem upřímně nepřeji, věřte mi, že byste se také proměnili v kamennou sochu s vyděšeným výrazem a zastaveným krevním oběhem.

Jakmile táta otevřel, postava mi před očima zmizela. Jediné, co mi po ní zbylo byly ztěžklé nohy a vyschlo v krku. Když jsem se z toho vzpamatovala, pomalu jsem se dala do pohybu a vší silou tátu objala. Nechápal co se děje. Byla jsem v tak obrovském šoku, že jsem ještě dlouho potom nedokázala nic říct, ale stále rozbušeným srdcem jsem pomalu stoupala do prvního patra našeho domu, do svého pokoje. Rozsvítila jsem si světlo a lehla na postel. Chvíli jsem vydechovala a promítala si v hlavě vše, co se mi dnes stalo. Tentokrát jsem si ze strachu šla raději zatáhnout závěsy, aby do mého pokoje nebylo vidět. Když jsem přistoupila k oknu, i přesto, že jsem to nechtěla, nedalo mi to a podívala jsem se do mé ulice.

Panebože! Opět jsem spatřila postavu toho muže. Koukal do mého okna, jako kdyby už věděl, že se tam dřív nebo později objevím. Vykřikla jsem a rychle jsem zatáhla závěsy. Od okna jsem se radši oddálila jak nejvíce to šlo. Hned na to ke mně přiběhla vyděšená máma s otázkou, co se stalo. I přes to, že už je mi 17, jsem požádala mámu, aby si večer lehla ke mně do postele. To mi dodalo pocit bezpečí. Tedy alespoň na chvíli.

Kdo je ten muž? Uvidí ho ještě někdy?

Snad se vám první část mého příběhu líbila! 

Pokud ano, budu ráda za každý komentář nebo vote:)