Strach je jenom emoce

Kapitola 3.

Je těžké si namlouvat, že se mi to jen zdá. Ten klaun byl předtím prostě VPRAVO. Je snad živý, nebo ho přemístil jeden z doktorů? Doufám v tu druhou možnost. Ale proč by to přece dělali? Zamrazí mi. Už radši nebudu dál přemýšlet. Nahání mi to husí kůži. Radši půjdu spát...

Další den ráno se probudím s bolestmi. Mám pocit, že v té nemocnici strávím ještě dobrých pár měsíců. Už mě to štve. A vůbec, co se mi vlastně stalo? Nějaký psychopat mi ve snu probodal břicho? To si radši nechám pro sebe, abych náhodou neskončila ještě hůř...

Když přišla doktorka, dala mi léky proti bolesti. Opravdu zabraly a po chvíli mi zas bylo dobře.Tedy dobře v rámci možností.

Když přišla doktorka znovu, asi po půl hodině, využila jsem toho a rozhodla se zbavit se svých obav. "Paní doktorko, mohla byste, prosím, odnést toho klauna do jiného pokoje? Docela mě zneklidňuje."

"Ale jakého klauna, zlatíčko?" odpověděla mi.

Nastalo hrobové ticho. Podívám se klaunovi do očí a pak zase na doktorku. Nejdřív jsem se snažila věřit v to, že si jen dělá srandu. Nedělala.

"Toho támhle v rohu přece!" vykřikla jsem zoufale.

"Asi jsem ti omylem dala větší dávku prášků, to bude dobré, Alison, za chvíli to přejde." Odpovídala mi klidným hlasem. JÁ rozhodně klidná nebyla. "Vždyť tu stál i včera!!" Zoufala jsem.

Doktorka mě utěšovala jako malou holku, ale toho jsem si přestala všímat, jakmile jsem na vlastní oči viděla, jak se na mě klaun usmál. NEJSEM blázen. Fakt se usmál. Tak to teda ne. Na mě se žádný klaun usmívat nebude. Už odmalička se klaunů bojím. Sami o sobě už mi nahánějí husí kůži. Začala jsem se potit. Pohnul se. Začala jsem křičet. Mezitím se u mě seběhlo přes deset doktorů a ani jeden z nich si klauna nevšiml. Byla jsem zoufalá. Vyděšeně na ně koukám a divím se, že mi nikdo z nich nepomůže. Z klauna jsem nedokázala ani na chvíli spustit oči. Šel ke mě pomalým a klidným krokem a čím blíž ke mně byl, tím víc se smál. Když stál úplně nade mnou, křičela jsem jak nejvíc jsem uměla. Byl to hrozný pocit. Byla kolem mě banda lidí, ale přesto jsem se cítila, jako bych v té místnosti byla úplně sama. Nikdo z nich nemohl vědět jak mi v tu chvíli bylo. Nikdo mi nemohl pomoct. Klaun vytáhl nůž.

Nůž...proč už mě rovnou nezastřelí? Měl by to z krku. Ale chce abych trpěla.Chvíli tam jen tak stál a díval se, jak bezmocně na posteli s hlasitým brekem ležím. Házela jsem sebou na všechny strany, ale k ničemu mi to nebylo. Doktoři mě drželi za ruce i za nohy a snažili se mě uklidnit. Nemohla jsem nic dělat, ještě pořád mě bolelo břicho tak, že jsem se nemohla ani posadit, natož někam utéci. Máchala jsem rukama, ale ani jednou se mi nepodařilo se klauna dotknout. Je to snad zase sen?

Ne. O tom mě přesvědčila náhlá bolest. Klaun mi zabodl nůž přímo do srdce. Už jsem jen viděla jak byl nůž blíž a blíž ke mně a jak nabíral rychlost. V tuhle chvíli člověk ztuhne natolik, že stihne jen pozorovat blížící se nůž, než si vlastně uvědomí, že je to to poslední co v životě může vidět. Ani kdybych mohla, nestačila bych uhnout. Ta bolest se popsat nedala. Byla tak velká, že jsem neměla sílu říct ani křičet. Projela celým mým tělem a já cítila - nebo spíš necítila žádnou část těla. Koukala jsem na klauna jak nůž vytahuje z mého těla a jak kapky mé vlastní krve dopadají na moje pyžamo. Za chvíli se krví zbarvilo i všechno okolo. Viděla jsem potoky mé vlastní krve. Umírat v přítomnosti děsivého zkrvaveného klauna. To by nikoho ani ve snu nenapadlo. Nebo vlastně - mě ano.Pomalu jsem začínala ztrácet kontrolu nad svým tělem. Snažila jsem se zvednout ruku, ale mozek ani svaly mi to nedovolily. Byl to velice děsivý a nepopsatelný pocit. Asi tak jako být hluchý, slepý a němý zároveň.

Ale já ještě umřít nechci! Projela mi poslední myšlenka hlavou...

Probudím se. Nevím kde jsem, nevím, jestli se mi to zase nezdá, jestli jsem pořád v nemocnici, nebo jestli už mě dali do blázince... Ale vidím tátu. Třeba nejsem mrtvá? Třeba to byla zas jen noční můra? To asi ne, protože se to stalo za mé naprosté bdělosti.

"Co se mi stalo, tati?" Zeptám se, abych měla jasno.

"Měla jsi zástavu srdce, zlatíčko. Jsem tak rád že jsi zase zdravá...!" Rozplakal se.

Aha. Takže zástava srdce? Hm, dobrý. Jak je to, ksakru, vůbec možný?! Nechápala jsem to. Pořád to nechápu. Co to má být? Kdo je ten klaun? Kdo byl ten člověk v metru? V hlavě jsem měla několik otázek, na které jsem neznala odpověď.

Jedna odpověď by tu možná byla. Třeba jsem fakt blázen.

Tak, třetí kapitola:)

Pokud se vám líbí moje knížka, můžete mi to dát najevo hlasem, nebo komentářem, určitě mi to udělá radost.:) ♥

Brzy se můžete těšit na další díl!:)