Strach je jenom emoce

Kapitola 4.

Blázen. To slovo mi teď prochází hlavou často. Bojím se. Bojím se žít s touto skutečností. Bojím se spát. Bojím se, že se mi mé noční můry vrátí.

Táta byl pořád v mém pokoji a držel mě za ruku.
"Kde je máma?" Vzpomněla jsem si, co mi tady chybí.
"Ve vězení." Odpověděl po dlouhé pauze tichým hlasem táta.
"J-jakto?"
"Ublížení na zdraví. Nůž s tvojí krví byl nalezen v její kabelce. K tomu všemu, s jejími otisky prstů." Odpověděl táta s kamenným výrazem. Vypadal zmateně. Nevěděl, čemu věřit.
"To není možné! Máma by to neudělala! Někdo to na ní nastražil! Ja tomu nevěřím-"
"Pššt, Alison. Musíš odpočívat. Pořád se to ještě vyšetřuje. Uklidni se. Já musím do práce." Pohladil mě po vlasech a odešel.

Naše rodina se začíná pomalu rozpadat. Cítím to. Chudák táta. Jeho dcera je blázen a jeho manželka sedí ve vězení za ublížení na zdraví své vlastní dcery. Věří táta snad, že to byla máma?

Z těchto myšlenek mě přerušila sestřička, která mi nesla oběd. Už jsem mohla jíst bez větších bolestí, což bylo super. Rýže s houbami a masem. Už zase. Dělají tu i jiné věci? Nevím. Ale protože mám hlad, sním to celé...

Začíná se mi točit hlava. Asi z únavy. Je toho na mě poslední dobou moc. Měla bych si opravdu odpočinout. Usnu.

Najednou jsem v cirkusu. Jsem tu sama, je tu prázdno. Rozhlížím se okolo, ale vidím jen prázdné lavičky se zbytky jídel, které si sem lidé nosili. Posadím se do první řady a čekám, co se bude dít. Jestli se teda něco vůbec bude dít. Ale nikde nikdo. Proto se zvednu a chci stan prozkoumat. Chci prozkoumat místa, kam diváci normálně nemají přístup. Vždy jsem chtěla být ve všem napřed a vědět něco víc než ostatní. Vejdu do zákulisí. Vidím zde několik kouzelnických atrakcí. Od budky zmizení až po rozpůlení těla na dvě poloviny. Jé. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet, jak funguje tahle atrakce! Proto si zalezu do té krabice a přemýšlím jak trik asi mohl fungovat. Chci pokrčit nohy. Tak jak to dělá půlený člověk, aby nebyl opravdu rozpůlen. Ale nejde to. Asi se mi tam někde tam někde zasekly. No to je teda pech. Celý stan je prázdný a já uvíznu zavřená v nějaké bedně. Takhle bych teda fakt umřit nechtěla. Zasmála jsem se sama sobě. Chtěla jsem odhrnout horní desku, abych se mohla posadit a vyndat si nohy ven. To snad ne! Je také zaseklá! To je asi pěkně stará atrakce! Násilím jsem se snažila z bedny dostat, ale připadalo mi, jakoby tu bednu někdo opravdu zamknul.

Uvidím stín. 

"Haló? Je tam někdo? Pomozte mi prosím!" Volala jsem, ale nikdo mi neodpověděl.

Začínala jsem cítit úzkost, když jsem zaslechla kroky. "Tak halóó! Pomozte mi prosím!" Nenechala jsem se odbýt. V tom se u vstupu do zákulisí objevila postava, nohy rozkročené. Neviděla jsem žádné detaily, jelikož postava měla za zády zářící světla, takže jsem viděla jen černou siluetu. Šla ke mně.

"Dobrý den, promiňte mi že jsem tady v zákulisí, vím že sem je divákům vstup zakázán ale-"

Zarazila jsem se. Když ke mě postava přišla blíže, rozeznala jsem jí. Znala jsem jí. Byl to klaun. TEN klaun. Klaun z nemocnice. S těma svýma děsivýma modrýma očima. S tím děsivým úsměvem. S tím děsivým, hnusným a roztrhaným oblekem.

Pochybovala jsem o tom, že mě přišel zachránit, když se mě minule snažil zabít.

Rychle vydechuji. Procházel se kolem mě. Chodil po místnosti, jakoby něco hledal. Zastavil se, když našel co potřeboval. Pilu. Ano, přesně tu, kterou se atrakce půlení těl vykonává.

"Né, prosím! Né!" Začala jsem ze všech sil křičet, přičemž mi slzy tekly proudem. Přistoupil ke mně. Přiložil pilu na bednu, ale ještě nic neprovedl. Koukal se na mě a kochal se tím jak opět bezmocně ležím v naprosté vyděšenosti. Vyžíval se v tom. Věděla jsem to. Nenechám ho v tom pokračovat. Má rád když trpím. Tak ho hezky vyvedu z míry.

"Co mi uděláš, hm?"

Klaun uchopil pilu.

"Trochu nefér, nemyslíš? Já nemám žádnou zbraň a ke všemu jsem tu uvězněná. Baví tě takhle podvádět, ty jeden nečestnej hnusnej klaune??"

Tak tohle bude bolet. A dost. Nejdříve jsem cítila, jak mě ostré zuby lechtají na břiše.

"To je všechno co umíš? Haha. Jsi trapnej jak schody ve výtahu. A ano. Přesně tak trapnej jako je trapný říkat schody ve výtahu."

 Pak ale přitlačil a já cítila první bolest. Co to sakra dělám? Nikdy jsem takhle na nikoho nemluvila. Teď bude chtít abych trpěla ještě víc. Bože. Cítila jsem jak se mi ty ostré zuby pomalu ale jistě zařezávají hlouběji a hlouběji do těla. Opět jsem byla ve stejné situaci. Bezmocně ležím a umírám s pohledem na děsivého klauna, jehož starý a již ušpiněný oblek se stává ještě špinavějším. Od mé krve. Zuby se dostaly dovnitř těla. Bolelo to strašně moc. Bolest jsem ale přestávala vnímat. Stejně tak jako jsem přestala vnímat všechno okolo. Krev se mi z těla vytrácí rychlostí blesku. Před očima se mi zatmělo. 

"Shnij v pekle společně s tím tvým trapným klaunským oblekem."

Co s ní bude dál?

Čtvrtá kapitola! :) Doufám, že se vám líbila! ♥

Vote nebo komentář mě moc potěší♥