Běžím do prázdna. Snažím se mu utéci, ale je mi pořád v patách. Běžím ze všech sil, ale ne a ne se posunout dál. Jsem udýchaná a energie mi rychle a s jistotou ubývá. Už cítím jeho dech přímo za svými zády. Otočím se. Vidím nůž, kterým máchá nad svojí hlavou. Zrychluji, ale nezabírá to. Jaktože on není vůbec unavený? Vždyť běží stejnou rychlostí po stejnou dobu jako já, přece už taky musí být vyčerpaný! Jako by se to nedalo čekat v žádném hororu - v běhu a s těmito myšlenkami zakopnu. Muž se napřáhne. Naposledy jsem spatřila stříbrný odlesk nože v jeho ruce, než se zcela zbarvil do červena od mé krve. Nůž mi v nepravidelných, ale rychlých intervalech bodal do břicha. Bolelo to tak, že jsem ani nemohla křičet. Prostě nejde křičet, když nad vámi stojí nějaký blázen, bodá vás do břicha a vy sotva popadáte dech.
Probudím se, udýchaná, celá spocená, se šílenou křečí v břiše. Byla to neskutečná bolest, kterou si ani nedovedete představit. Nemohla jsem se zvednout, aniž bych nezatla břišní svaly, zbývalo mi jen ležet a svíjet se bolestí.
"Proboha, stalo se ti něco?!" Probudila se vedle mě moje máma, celá zděšená.
"Mami, pomoc, hrozně to bolí," brečím.
Poté, co mamka rozsvítila světlo v mém pokoji, strnula. Koukala na mě se vší hrůzou, div nezačla křičet.
"Vždyť ty krvácíš!" Začala rozpačitě křičet, přičemž probudila tátu ve vedlejším pokoji.
Byla jsem v šoku. Nebyl to snad jenon zlý sen??
Po chvíli přiběhl táta a když si všiml, co se mnou je, doběhl pro telefon a hned vytáčel 155. Víc už si nepamatuji, protože jsem upadla do bezvědomí.
Probudím se v nemocnici. Nikde nikdo. Jediné, co mi dělalo společnost byla ta neskonalá bolest v břiše a jakési pípání. Jo, a ještě ten divný klaun tam v rohu. Je vysoký a ušpiněný. Asi už tam stojí dlouho. Jeho děsivý široký úsměv naprosto neodpovídá jeho znuděným, světle modrým očím koukajícím upřeně před sebe. Při pohledu na ty pronikavé oči mi opět projel po zádech ten známý chlad...
Bože, vzdyť už je mi sedmnáct, to mě alespoň nemohli dát mezi dospělé? Pomyslela jsem si.
Po nějaké době se ve dveřích objeví doktor s otázkou jak mi je. Aniž by čekal na mojí odpověď, přišel ke mně a začal mi sdělovat, že mám v břiše 13 stehů, že mám poškozené vnitřní orgány, pohmožděnou ruku...dělalo se mi z toho všeho špatně. Nevím proč mi to vůbec říkal. Do té doby jsem si nemyslela, že je to se mnou tak vážné...
"Jsou tu moji rodiče?" Zeptám se, abych změnila na lepší téma.
"Jen tvůj otec, matka je na policii." Odpoví dokor.
"Alison!" Přiběhne do pokoje táta, se slzami v očích.
"Jsem v pořádku tati," odpovím a oplatím mu objetí.
"Mámu vyslýchají na policii, myslí si, že ti snad ublížila ona...." říkal táta. Víc už jsem neslyšela. V hlavě jsem měla zmatek.
Když doktor říkal, že je máma na policii, myslela jsem, že je tam jako svědek, ne jako pachatel. Znovu se mi udělalo špatně. Nevěděla jsem, co se tu noc opravdu stalo, ale nikdy bych si nemyslela, že by mi ublížila má vlastní máma. To nikdy. Nevěřila jsem tomu.
Stmívalo se a návštěvy pomalu končily. Táta mi dal poslední pusu a opustil můj pokoj. Bylo tu ticho, až hrůzostrašné. Nikdy předtím jsem v nemocnici nebyla a neveděla jsem co mám dělat nebo co se mnou vůbec bude. Konečně jsem ale dostala možnost si pokoj prohlédnout. Byly tu tři postele - žádná krása, ale byly celkem pohodlné, malý gaučík na kterém se válelo pár polštářků a malý stolek, který byl úplně prázdný. Začínalo se mi dělat úzko, čemuž ješte potom napomohl výhled přes mřížemi zatarasené okno. Žaludek (tedy pokud jsem nějaký v té době vůbec měla) se mi začal svírat. Pokoj byl jako tělo bez duše.
Snažila jsem se usnout. Podložím si hlavu a chvíli koukám před sebe. Opět si prohlížím pokoj a doufám, že mě jeho prázdnota dříve nebo později uspí. Prohlížím si každou jeho část, každý jeho temný kout, než se zcela vyděsím. Po dlouhé pauze, kterou zaznamenal i pípající přístroj vedle mě, se mé srdce rozbušilo rychlostí světla. Zase jsem dostala ten dechberoucí šok, stav naprosté nehybnosti.
Přece nejsem blázen! Ten klaun předtím stál v levém koutu!!!
Je Alison blázen?
Druhá kapitola je na světě, snad jste si jí užili tak jako já! :)
Každý vote nebo komentář mě potěší:)♥
Děkuji vám za krásných 7 hlasů pro mou předchozí kapitolu! ♥
ČTEŠ
Strach je jenom emoce
Horror„Nelze mluvit o pravém strachu, dokud ho opravdu nezažijeme,” říká Alison, která má ve svém osudu příběh, který ještě nikdo nezažil. „A nejhorší na tom je to, že nevíte, co přijde zítra a přesto, že chcete, nemůžete tomu zabránit.” Chcete znát její...
