Nezůstanu navždy sama

4. Polibek? Možná příště...

Rozespalými oči jsem mžourala do tmy. Probudila mě strašná bolest břicha. Rozsvítila jsem lampu na nočním stolku. To světlo bylo nesnesitelné. Musela jsem znovu zavřít oči. Po pár minutách jsem je opatrně otevřela. Bylo to mnohem lepší, za chvíli si oči světlu přivykli úplně. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl druhé ráno. Ještě stále rozespalá jsem vstala z postele a šla do koupelny.

Dostala jsem menstruaci. Pořád lepší teď než ve škole. Udělala jsem potřebnou hygienu. V šuplíku jsem vyhrabala prášek na bolest břicha. Nedala se totiž vydržet. Jako by mi chtěla vyrvat všechny orgány z těla. Z kohoutku jsem napustila do mého červeného pohárku vodu na zapití prášku. Vždycky se mi chce zvracet když prášky polykám. Nesnáším to. Ani teď tomu nebylo jinak. Konečně! Je to za mnou. Šla jsem si lehnout. Asi do dvou minut mě bolest přešla. Zhasla jsem lampu. Nevím kdy přesně jsem usnula ale asi docela brzo.

*****

,,Čiko, počkej až uvidíš Juana. Se neudržíš smíchy!'' řekla mi rozesmátá Elle hned co jsem vešla do třídy. Ani jsem se nestihla vzpamatovat. Vybalila to tak rychle že jsem si hned neuvědomila co tím myslela. Určitě to souvisí s včerejškem. Ta rána co Juan dostal od Tristana. Stejně jsem dělala že ji vůbec nechápu.
,,Proč?''
,,Koukni se," ukázala s na mě až moc přehnaným smíchem ke dveřím. Právě vešel do třídy. Vypadal příšerně. Zkroucený pohled a... fakt obří červeno-fialový monokl. Měl ho pod pravým okem. Byl dost nateklý. Nepřipadalo mi, že by mu Tristan dal takovou ránu. Zdání klame. Když došel ke svojí lavici, která je hned vedle mojí všimla jsem si, že má rozbitý ret a trošku načervenalý nos, který člověk mívá vždycky když má rýmu a nos má od neustálého smrkání odřený. U něj za to ale rýma nemohla. To je jasný. Na druhou stranu, Tristan má fakt sílu. To je strašně sexy. Hned při tom pomyšlení se mi rozbušilo srdce a projela mnou husí kůže. Juan si sedl na své místo. Dělal že mě nevidí. Žádná z jeho obvyklích nechutných poznámek. Ani neškodný pozdrav. Vůbec nic. Ne že by mi to vadilo. Naopak. Za tohle jsem byla Tristovi vděčná. V uších mi zazněl ohlušující zvonění. Ten zvuk nesnáším. Všichni si jako na povel šli sednout na svoje místa.

Měli jsme matiku. Můj velmi milovaný předmět, který jiným slovem nesnáším. Jsem v něm tak blbá, že to víc ani nejde. Ale není to učitelem. Ten je docela sympaťák. Hezký blonďatý rozcuch a čokoládově hnědé oči z něj dělá idola pro většinu holek co chodí na tuhle školu. Pár z nich mu dělá i milostný návrhy. A ty co si na to netroufnou chodí aspoň oblečený jako děvky co tančí u tyče.

Do dveří vstoupil učitel. Holky si jako obvykle snažily udělat ještě větší výstřih než měly doteď.

Z látky co se nám učitel snažil vysvětlit jsem nevnímala skoro nic. Vyučování se mi rozplynulo v neurčitý šum. Seděla jsem s opřenou bradou a zírala jsem z okna. Pořád jsem myslela na včerejší události. Proč to Tristan udělal? K němu ty nechutný kecy nesměřovaly. Záleží mu snad co o mě říkají ostatní? Milion otázek ale odpověď ani jedna.

,,Až nám i slečna Salvatore laskavě věnuje svou pozornost, budu pokračovat.'' Hlas učitele matiky mě vytrhl ze vzpomínek. Zděšeně jsem se pokoušela najít hlubší smysl ve vzorcích, které se mezitím objevily na tabuli. Ale učitel se vzápětí znovu zabral do svých rovnic, jako by mě nikdy nenapomenul. Zjevně se rozhodl, že mě nechá na pokoji. V matice většinou nikdy nedávám pozor. Tak potom dopadají i písemky, které vždycky skončí za pět.

Zvuk co mi zazněl v uším mi vykouzlil úsměv na rtech. Zvoní! Konec téhle nudné hodiny!

Vyšla jsem ze třídy a šla na záchody. U zrcadla jsem se upravila. Na rty jsem si dala Baby lips. Po konečné úpravě jsem vyšla a šla zpět ke třídě. Někdo mě ale chytl za loket a zatáhl do kouta.

,,Doprdele!" trochu jsem zapackovala. Díky tomu, že osoba která mě tak pevně držela jsem nespadla. I když to ,zapackování' zavinila. Konečně se má ruka uvolnila a já se mohla otočit. Srdce mi málem leknutím vyskočilo z hrudi. Tristan!
Bez pozdravu na mě začal chrlit vysvětlování, které jsem si zasloužila. Po tom šoku co jsem prožila.
,,Promiň za ten včerejšek. Přehnal jsem to.'' Z jeho tváře šlo poznat, že ho mrzí to, že se zachoval jako blbec. Ale ne to, že by litoval toho co udělal Juanovi. To mi ale nestačí. Tak snadno nevyvázneš.

,,Za co? Že jsi mě tam nechal a utekl jako blbec?!'' To naštvání ze včerejška mi ještě zůstalo. Nemám chuť ho teď poslouchat. Ty jeho trapný omluvy a vysvětlování. Stejně to budou jen lži.
Chtěla jsem odejít. Jenže on mě zatáhl zpátky ale tentokrát mě nepouštěl. Jeho ruce na ty mé působily jako by je měl nabité eletrikou a každý jeho dotyk mi způsoboval brnění po celém těle. Ale bylo to příjemný.

,,Vím že jsem se choval jako kretén. Ale teď mě to vážně sere!''
,,To by tě teda mělo!'' To co vycházelo z jeho úst byla jen slova, nic víc. Pořád jsem naštvaná. Mám na tebe takový vztek! Chtěla jsem mu toho tolik říct ale pořád jsem mlčela.

,,Napravím to. Řekni co mám udělat,'' při tom mě chytil jeho rozpálenou dlaní obličej.

Jeho dotyk mi zrychlil tep a začínalo mi být horko. Přilepil se na mě ještě víc než předtím. Díval se mi hluboko do očí. Jako by chtěl vědět na co myslím. Jako by další minuty bez toho nepřežil. Ty jeho kaštanově hnědé oči! Jako by mě skrz ně pohltila temnota a chtíč. Chtíč udělat něco zakázaného. Koukali jsme na sebe poměrně dlouho a nikdo z nás nenaznačoval, že by chtěl přestat nebo cokoli říkat. Pár centimetrů, od sebe nás dělilo jen pár centimetrů. To snad není ani v mých silách, abych se nepokusila o něco. Aspoň o něco. Jeho obličej byl tak blízko. Chtělo to ještě těch pár zbývajících centimetrů a nepatrné množství odvahy. Začal se ke mně sklánět. Chystá se mě políbit?! Jeho rty už se skoro dotýkaly těch mých. Cítila jsem jeho rychlý tlukot srdce. Svůj jsem samozřejmě nemohla přeslechnout. Museli to slyšet i v daleké Číně. Líce mi hořely a já cítila, že jako na povel rudnu. Ucítila jsem jeho rychlý dech na mém krku. Šimralo to. Znervózňovalo mě to ještě víc. Nakláněla jsem hlavu víc k němu.

,,Crrrrrr," to si ze mně děláte p*del!? Né, prosím teď ne.

Oba jsme se leknutím odtáhli. Pustil mě a zklamaně se usmál. Dokonce i tento úsměv mi přišel roztomilý. Bez jediného slova jsme šli každý jiným směrem. Do tříd.

Zbytek hodin jsem vůbec nevnímala. Učitelé si mě naštěstí nevšímali. Vůbec netuším o čem povídali. Poslední hodinu - Němčinu - jsem doslova přežívala. Psali jsme ze slovíček. Takže za pět.

*****

,,Čiko? Tak můžeš nebo ne?" Konec hodiny! Konec školy! Konečně. Elle na mě nechápavě kouká.
,,Cos to říkala?" vůbec jsem ji nevnímala. Provinile jsem se na ni podívala.
,,Co je to s tebou?" Elle je naštěstí úžasná a vůbec nic mi nevyčítala. ,,Půjdeš zítra do Olympie na ty nákupy?"
,,Ehm, stav se." Po pravdě, vnímala jsem ji jen napůl. Mluvila něco o nákupech?

,,Takže zítra v jednu. Měj se." Objala mě, já ji taky. Po jejím objetí jsem lapala po dechu- jako vždycky. Konečně začíná víkend.

Zahnula jsem směrem do uličky, která vede přímo k našemu domu. Moje tajná zkratka. Moc lidí tudy nechodí. Dala jsem si sluchátka do uší. Právě hrála píseň od Kyga: Firestone. Mám ji strašně ráda. Do písničky mi pípl mobil. Podívala jsem se na displej. Facebook. Nepřekvapilo mě, kdo mi napsal.

(T- Tristan, Č- Čika)

T: Pořád se zlobíš:D?

Č: Myslím že jo!:D

T: Chtěl bych tě zase vidět...

Č: Jsi mě viděl ve škole:-P

T: Ale ne samotnou...
Musela jsem se zasmát. Snad mě nikdo neviděl. Vypadám, jako bych trpěla samomluvou. Koneckonců je mi to jedno.

Č: Zatím čau. Musím:)
Jen ať je napnutý. Škodolibě jsem se usmála. Zatím ho nechám bez odpovědi.

Je tu nové pokračování! Prosím pište názory, budu vám vděčná. (Na obrázku je Čika, aby jste měli představu jak asi vypadá;D)

Adri:-*