Nezůstanu navždy sama

7.Tohle jsem nečekala

Asi dalších pět minut jsem jen tak stála uprostřed pokoje a koukala se 'do blba'. Všechny moje myšlenky se ubíraly k té poznámce co jsem si před chvílí přečetla. Je to vůbec možný. Proč by mi psal svoje číslo? Proč se se mnou vůbec v tom obchoďáku začal bavit? Je možný že bych se mu líbila? Zatřepala jsem hlavou, za účelem odtrhnout se od mých nepříjemných myšlenek. Pomohlo to. Přestaň se tím zaobírat! Je mi jedno proč mi tu poznámku napsal. Je mi to jedno. Je mi to úplně jedno. Zhluboka jsem se nadechla. S mým vydechnutím jsem od sebe definitivně odtrhla moje myšlenky, které teď neustále přemýšlely o Justinovi. Podařilo se mi to. Alespoň pro zatím.

,,Čiko, večeře!" uslyšela jsem, jak na mě volá máma z kuchyně. Až teď jsem si uvědomila, jak strašný mám hlad. Rychle jsem se vyslékla z oblečení, které jsem měla na sobě. Jen ve spodním prádle jsem běžela ke skříni a vytáhla černé kraťase se světle modrým tričkem. Rychle jsem se oblékla, vlasy jsem si svázala do neupraveného copu a rychle utěkala po schodech dolů do kuchyně.

Hned jak jsem vešla ucítila jsem příjemnou vůni rajské omáčky. Oblízla jsem si rty. Sedla jsem si na své obvyklé místo a čekala až mi mamka donese jídlo. Kdybych věděla že se už dělá večeře, pomohla bych jí. Ale došla jsem moc pozdě z venka. Při vzpomínce na venek se mi zrychlil tlukot srdce. Ty jeho měkké, hebké rty. Dech vonící mentolovou žvýkačkou. Nemůžu uvěřit tomu, že jen ta vzpomínka se mnou dělá tohle. Vzpamatuj se Čiko!

,,Čiko, není ti něco?" trochu jsem nadskočila, když mě mamka vytrhla z mých myšlenek. Podívala jsem se na ni nechápavým pohledem. Neměla jsem páru co tím myslela. ,,No, že máš tak červené tváře." její tón byl dost podezřívavý. Jen jsem se na ni falešně usmála a odvrátila pohled na mé ruce, které se o sebe nervózně třely.

,,Tady to ale krásně voní!" tu ránu, kterou vydal kámen který mi spadl ze srdce, že už se mě máma nebude na nic vyptávat, museli slyšet až v Číně. Ta radost, když jsem uviděla tátu byla nepopsatelná.

Jídlo už bylo na stole. S chutí jsem se dala do své porce špaget s rajskou omáčkou. Bylo to vynikající. Mamka s tátou už si mě nevšímali. Povídali si něco o práci a nějakých pracovních schůzkách. Neposlouchala jsem je. Tyhle rozhovory slýchávám prakticky dennodenně.

Hned jak jsem dojedla, jsem dala nádobí do myčky a šla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře o trošičku víc hlasitěj než jsem plánovala. Slyšela jsem jak na mě táta cosi křikl. Sice jsem nerozuměla co, ale dala bych ruku do ohně, že to bylo k vůli těm dveřím.

Na mobilu mi došla zpráva na Facebooku. Podívala jsem se od koho je. Vůbec mě to neudivovalo. Kdo jiný než Ell by to mohl být. Třeba Tristan. Tuhle myšlenku jsem prostě ignorovala. Musela jsem ji ignorovat.

(E- Ell, Č- Čika)
E: Hey, dojdeš zítra na tu pouť? (Musíš!) :-D

Č: Jasně, uvidíme se tam. Neuvěříš co se mi dnes stalo!...

E: Tak nenapínej!

Č: Tristan mě políbil

E: Čiko, děláš si srandu? Jaký to bylo?
Dovedu si představit, jak vyjekla nadšením.

No, bylo to něžný, úžasný, romantický. A ty jeho měkké rty, jen vzpomínka na něj a naběhla mi po těle husí kůže. Tak o tenhle pocit se dělit nehodlám, ten si chci nechat pro sebe. A jestli to ze mě dělá sobce, tak fajn tak budu sobec.

Č: Vlastně, nejde to ani popsat.

E: Ale no ták.
Nad její odpovědí jsem se musela usmát. Dovedu si představit, jak byla rozmrzelá a taky naštvaná.