Smrad, který se linul ulicemi New Yorku mne udeřil do nosu už nad městem ale jakmile jsem vyběhl z vrtulníku, byl skoro nesnesitelný. Byl to smrad rozkládajících se mrtvol a jejich lidských obětí. Popravdě pořád netuším co tu děláme. Je velmi malá pravděbodobnost že by někdo tenhle masakr přežil a nebylo by to něco jako ti jiní lidé. Ti nelidé co požírali ostatní lidi. Ti co vypadali stejně, ale byli jiní. Ti, kteří zavinili smrt snad už statisíců lidí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Prázdná ulice, nic víc. Dokud jste si nevšimli cukající se hromady vpravo, šílených očí vlevo a rychle se blížícího člověka naproti. Muž, tak kolem 35, potrhaný na tváři a když pominu ten fakt, že vlastně neměl břicho, tak vypadal v pořádku. Vypadal komicky jak se snažil k nám dostat a střeva vysející mu z břicha se kolíbala ze strany na stranu, takže se kolíbal taky. Doleva, doprava, doleva, doprava. I přes to všechno měl v očích pořád neskutečnou odhodlanost sežrat nás a rozšířit si řady. Nedělal by to protože by chtěl, nedělal to pro zábavu. A nedělal to ani pro vlastní zvrácené potěšení. Dělal to, protože nic jiného neznal. Jen ten hlad, tu touhu po našem mase a krvi. Hromada vpravo se přestala klepat. Otočil jsem se, a nastoupil do vrtulníku připraven oznámit důstojníkovi že nikdo nepřežil.
----------------------------------------------
Ahojte lidičky ☺️
Je tu další díl, tak si ho užijte a omlouvám se co se týče tý strašně dlouhý pauzy co nastala 😁
- RoseMary 💀🌹
ČTEŠ
Living corpse
HorrorMrazení nabývalo na intenzitě a když se stalo nesnesitelným, začala jsem ječet. Ležela jsem uprostřed silnice a nechala temnotu, aby mnou zvolna, ale rychle prostupovala. *pozor na drastické scény v příběhu
