Tma. Pořád tma. Nevnímal jsem zem, nevnímal jsem město, nevnímal jsem nové chutě a vůně. Ale nejhorší bylo, že jsem přestal vnímat sebe. Víčka byla těžká, tak těžká že jsem je nemohl otevřít a když se mi to podařilo, přál jsem si, abych je nikdy neotevřel. Sledoval jsem svět novýma očima, poslouchal bystřejším sluchem a cítil všechny ty silnější pachy které se vzájemně prolínaly městem. Mou pozornost si získal ten nejsilnější, ten, který vycházel ze všech hnijících těl. Rozléval se tu všude jako se rozlévá omáčka na maso. Byl hutný, byl sladký, bylo ho dost pro všechny. A pak jsem pohlédl na sebe. Na moje nové já. Na mé dlouhé, ostré nehty, na silnější ruce a na moje nohy. Byly černé jako uhel, rozežrané tím černým svinstvem, tenké jako párátka. Zkusil jsem s nimi pohnout. Sledoval jsem, jak se hýbou prsty na pravé noze, pak na levé, pak jak se ohýbá pravé koleno, pak levé. Postavil jsem se. Stál jsem na těch tenkých nohách a bál se, že se za chvíli zbortí, a já nebudu moct jít za Ellen a Lili. Při vzpomínce na ně jsem čekal kdy mne zaplaví výčitky a pocit viny, beznaděje a lásky mne srazí na kolena. Ale nic se nedělo. Výčitky nepřicházely, city se neobjevovaly. Byl jsem volný.
--------------------------------------------------------
Kratší část po opět dlouhé době, za chvíli se nám to rozjede ☺️
-RoseMary 💀🌹
ČTEŠ
Living corpse
HorrorMrazení nabývalo na intenzitě a když se stalo nesnesitelným, začala jsem ječet. Ležela jsem uprostřed silnice a nechala temnotu, aby mnou zvolna, ale rychle prostupovala. *pozor na drastické scény v příběhu
