Každý tento den nazývá jinak - Den štěstí, Den hrůzy, Den větších svačin aneb prostě První školní den. Začat vstávat v 6 hodin ráno po těch dvou měsících lenošení do desíti v posteli je prostě hrůza, ještě že to zachraňují víkendy. Nastoupit do sedmičky se mi opravdu nechce. Nejvíc se těším na vypisování sešitů, zase vidět všude své jméno, jako kdyby Lucie bylo nějak zajímavé. Mě stačí když ho slyším každý den, natož abych ho viděla. Po snídani jdu nahoru do mého pokoje vybírat oblečení. Většinou mi to trvá víc jak půl hodiny, tentokrát jsem to urychlila a vybrala si šedé tričko s dlouhým rukávem na kterém je sova a klasické modré kalhoty ve tvaru cigaret. Cestou do školy přemýšlím, jestli se naše třída změnila. Mí spolužáci mě už trochu lezou na nervy, ale kdo by nechtěl ideální třídu. Když přijdu do šatny, tak ucítím vůni levného odstraňovače skrvn a puch deváťáckých bot. Osudové číslo mé skříňky 81 je opět na stejném místě, vpravo u kraje. Hned jak výjdu z šatny tak se snažím rychlostí světla doběhnout do třídy a zabrat mé místo - předposlední lavice vpravo. Naštěstí jsem dost rychlá a zabírám si mou lavici. Náhle si ke mně někdo přisedne. Má kamarádka Hanka, nejlepší kámoška to není. Hanka je náladová, tím pádem se s ní dá lehce rozhádat, ale mám ji ráda, jako kamaráda. Je trochu nižší než já a baculatější. Hned jak si řekneme ahoj tak začne zvonit, samozřejmě nikdo tomu nevěnuje pozornost, všichni se po "dlouhých" dvou měsících zdraví a vítají, jako by hluku nebylo dost. V tom se otevřou se dveře a všichni automaticky vstanou.
