Obě dvě stojíme ve skříni, díváme se skrz díru a vidíme postavu že zbraní. Mafián to není jelikož si všimnu policejní uniformy. Sandra si jí všimne taky a podívá se na své boty.
Já: Sandro?
Sandra: Potřebovala jsem ten náhrdelník, obě jsme ho potřebovali.
Já: Obě?
Sandra: Bez toho náhrdelníku se nemůžeme dostat do minulosti.
Já: Takže si ho ukradla.
Sandra: Neměla jsem na výběr, jak se odsud dostaneme?
Já: Chodí sem někdy někdo?
Sandra: Pošťák. Kolik je?
Já: 16:58
Sandra: Vždycky sem chodí okolo 17. hodiny.
Já: Dobře.
Nejblbší nápad světa, počkat na pošťáka, bože. Naštěstí to netrvá moc dlouho a uslyšíme zvonek, policajt odejde a mi rychle vyskočíme ze skříně a vylezeme oknem. Utíkáme od domu u kterého jsou tři policejní auta.
Sandra: Kam půjdeme?
Já: Ke mně.
Sandra: Ale to je riskantní.
Já: Kašli na to, je pro mě důležitější kamarádství než sebeohrožení.
Poté se na mě jen usmála a utíkali jsme směrem k nám. Zanedlouho jsme uslyšeli houkání sirén, všimli si nás. Vzala jsem to odbočkou a vběhla ze Sandrou do uličky s neobydlenými domy. Většinou tam jsou bezdomovci ale jednomu se vybíhají kvůli pověře, tím pádem se schováme tam. Obě dvě jsme stichli a poslouchali jsme sirény, jeli dál.
Já: Myslím že už můžeme.
Sandra: Jo, díky moc.
Já: Nemáš zač, pojďme.
Když jsme přišli ke mě domů, úplně ztuhla. Sice nevím jak to u ní vypadá (nebo vypadalo) ale asi je celkem nadšená. Upřímně kdybych já došla do takového domu, tak bych ohrnula nos, ne že bych byla NAFRNĚNÁ!!!!!! Začala jsem se smát až jsem začala kvičet jak prase na zabijačce (verze Hany :D). Sandra se na mě podívala nechápavím výrazem a já se začala smát ještě víc.(dala bych vám ukázku ale jsem nemocná tak někdy jindy :D) Po chvíli mě to přešlo a šli jsme si dát minerálku a sušenky.
Sandra: Takže, co všechno víme?
Já: Že ten kdo ví o našich schopnostech bydlí s naším učitelem.
Sandra: No super a co dál?
Já: Já, já nevím.
Sandra: Hm to je super.
Tato atmosféra se mi nelíbila, každopádně jsme tak ještě vydrželi 2 hodiny a pak jsem si vzpomněla na ptáčka.
Já: Pojď se mnou.
Sandra: A proč?
Já: Uvidíš.
Došli jsme do mého pokoje a když uviděla ptáčka tak se k němu radostně rozeběhla.
Já: Ty ho znáš? Ptala jsem se s údivem.
Sandra: Ano, byl můj ale co to má s křídlem?
Já: To je na dlouhé vyprávění.
Sandra: Já mám čas.
Převyprávěla jsem ji celý příběh a ona jen kývala hlavou. Pak jsme celou dobu seděli a povídali si. Ptáček se jmendva Baz a má ho od narození jako dárek od její mámy. Její máma umřela a dala jí náhrdelník ve tvaru přesýpacích hodin, říkala že existuje i druhý ale nevěděla kdo ten druhý má. Pak že ji našla policie, vše ji vzala a dala do děcáku. Pak si ji odvedla rodina ale náhrdelník na té policejní stanici už nebyl, že si ho vzal její kamarád a že ji ho dá. Ale když ho potkala dal ji oba dva. Věděl k čemu jsou ale nechat si je nechtěl, to jí přišlo zvláštní. Už ale víme jak se jmenuje a internet je náš kamarád, tím pádem si o něm můžeme něco najít. Na google jsme zadali jméno a čekali až se něco načte.
Zjistí holky kdo je Václav Ryba?
Zjistí jak to, že měl oba dva náhrdelníky?
_____________________________________________________________________________________________________________________
Omlouvám se že dlouho nic nevyšlo, neměla jsem nápady.
Snad se vám nová kniha líbí, vydám nový díl co nejdřív.
Překonali jsme hranici 50 vidění, díky moc všem :*
Dlouho nebudou kapitoly jelikož budu mít zakázány tablet, jo zase.
(Když dostanete za týden dvě 4, je to peklo :D)
